Článek
Po práci jsem stála s těžkou taškou u výtahu v přízemí a těšila se, že za minutu budu doma. Přišel i soused ze třetího. Moc se neznáme, znám ho spíš jako toho, od koho se večer ozývá dupot dětí a občas šoupání nábytku. Někdy je slyšet hluk už v devět, jindy se posune na jedenáct a mně to leze na nervy. Nic dramatického, jen drobná domácí otrava. V tu chvíli jsem chtěla jen nastoupit, vyjet nahoru a mít klid. Nechtělo se mi s ním mluvit.
Jedna otázka odhalila příběh za nočním hlukem
Všimla jsem si, že v ruce drží přenosnou autosedačku s malým plyšákem a pod paží balík novorozeneckých plen. Když se do kabiny soukal, poprosil mě, ať mu podržím dveře. „Je kolem toho teď strašně moc zařizování,“ utrousil, aniž by vysvětlil, co přesně. Dřív než jsem si to stihla rozmyslet, ze mě vypadlo: „Čekáte miminko?“ Hned mi došlo, že je to trochu dotěrné, ale už to bylo venku.
Usmál se a zavrtěl hlavou. „Ne tak úplně. Bereme si na přechodnou dobu miminko do pěstounské péče,“ řekl klidně, jako by mluvil o něčem běžném. „Dnes volali z nemocnice, že už může domů, tak rychle chystáme postýlku a všechno kolem.“ V tu chvíli mi došlo, že část toho nočního hluku v posledních dnech nebyla bezohledností, ale přesouváním věcí a montováním. Vybavila jsem si svoje povzdechy a trochu se zastyděla, že jsem je soudila, aniž bych věděla, co se u nich děje.
Krátká pomoc změnila náš sousedský vztah
Výtah zastavil ve třetím. Se vším tím neskladným vybavením zaváhal, jak to pobrat. Nabídla jsem, že mu vynesu pleny až ke dveřím, že bydlím o patro výš a dojdu si to pak pěšky. „To byste mi moc pomohla,“ řekl a podal mi balík. Prohodil, že děti doma kreslí uvítací obrázek na dveře, aby se miminko nebálo. Najednou jsem v tom jejich občasném hluku vnímala spíš nervozitu a snahu všechno stihnout, ne bezohlednost.
U jejich prahu jsme položili věci. „Kdyby byl teď pár dní v domě trochu větší ruch, nezlobte se,“ řekl opatrně. Přikývla jsem a odpověděla, že kdyby potřebovali něco přenést, nakoupit nebo s něčím drobným pomoct, ať klidně zazvoní. Dodala jsem, že bývám večer doma. Upřímně poděkoval. Bylo vidět, že se mu ulevilo a má o jednu starost méně. Nebylo to dlouhé loučení, jen krátké „díky“ a zavření dveří.
Šla jsem domů a při vykládání nákupu jsem si všimla, že na ně najednou myslím jinak než ještě ráno. Během pár minut ve výtahu se mi změnil pohled. Večer se z chodby ozývalo další šoupání krabic a mně to poprvé nevadilo. Bylo jasné, že se jim doma mění režim. Napsala jsem mu krátký vzkaz se svým jménem a číslem bytu, že kdyby bylo potřeba, ať zazvoní, a hodila ho do schránky. A sama pro sebe jsem si poznamenala, že příště se nejdřív zeptám, než si o někom udělám hotový obrázek.
