Článek
Je čtvrtek večer. Hlava mě bolí a ráno mám poradu, tak jsem zrušila plán jít s holkama ven. Přítel říkal, že má noční, takže bychom se stejně neviděli. Uvařila jsem si čaj a říkala si, že půjdu brzy spát. Kolem desáté mi pípne zpráva od kamarádky s fotkou a veselým popiskem o tom, jak tam je živo. Otevřu ji spíš proto, abych měla pocit, že o nic nepřicházím. Dám jí srdíčko, popřeju hezký večer a telefon zase odložím. Na pár vteřin. Zvyk je zvyk. Stejně mě to láká zjistit, kdo všechno dorazil.
Zvětšená fotka a lavina znepokojivých maličkostí
Na první pohled vidím jen skupinu lidí u stolu. Zvětším to, protože to tak dělám vždycky: hledám známé tváře a detaily. V pozadí si všimnu šedé mikiny s drobnou dírkou na levém rukávu. Stejnou má přítel. Dírku znám, zašívat ji nechtěl. Znejistím, protože měl být v práci na noční. Chvíli přemýšlím, jestli si to jen nenamlouvám, protože sedím doma a víc si všímám. Mohla to být jiná mikina, jiný člověk. Zvětším to znovu a zase to zavřu. Nechci hned vymýšlet scénáře.
Nechci hned dělat scény. Napíšu mu neutrálně: „Jak jde noční?“ a přidám smajlíka. Vidím, že zprávu nepřečetl. Deset minut nic. Patnáct minut nic. Říkám si, že má asi frmol, že je klidně někde ve skladu bez signálu. Jenže mi to v hlavě běží pořád dokola. Otevřu tu fotku znovu a všimnu si bot, které dobře znám. Černé tenisky s ošoupanou patou. To už mi přijde moc náhod najednou. Rozhodnu se napsat i kamarádce, ale opatrně: „Kdo tam všechno je?“ Jen tak, jako by nic.
Potvrzení přichází a já volím klid
Kamarádka mi za chvíli pošle jména lidí u stolu a dodá, že „se na chvilku stavili i kluci z práce“. A rovnou zmíní i jeho jméno. Tím mám jasno, že tam byl. Naštvaná nejsem z toho, že šel do baru, ale z pocitu, že mi to neřekl. Nechci se cítit mimo dění, když jde o někoho, s kým žiju. Chvíli píšu zprávu a mažu ji. Zastavím se a rozhodnu se počkat, až se ozve on. Do telefonu teď nechci sypat výčitky ani dělat závěry z jedné fotky. Bude lepší si to říct normálně.
Po půlhodině mi píše. Že mají pauzu, bar je kousek od práce a na deset minut se zastavili pozdravit. Nepsal prý proto, aby mě před spaním nerušil, ví, že ráno vstávám. Čtu to dvakrát. Odpovím mu, že mi víc vadí to, že mi to neřekl, než samotný bar. Navrhnu, že to probereme ráno doma, až přijde. Souhlasí. Ta malá dohoda mi pomůže dát si od toho večera odstup. Položím telefon a dýchám zhluboka, ať emoce trochu opadnou. Nepotřebuju noc plnou zpráv.
Lekce z domněnek a dohoda pro příště
Ještě před spaním kamarádce poděkuju za fotku. Přiznám, že mě tím vlastně uchránila před zbytečnými domněnkami. Ona se zasměje a napíše, že si ani nevšimla, kdo je vzadu na obrázku. Uvědomím si, jak snadno člověk něco domyslí, když nemá informaci z první ruky. A že je lepší se prostě zeptat, i když to zní hloupě. Tlak v břiše aspoň trochu povolí. Zhasnu a jdu spát, i když vím, že to ráno stejně ještě probereme.
Ráno, když dorazí z noční, je střízlivý a spíš provinilý než bojovný, což mi pomůže mluvit v klidu. Sedneme si ke stolu a bez kliček si to projdeme. Vysvětlí, že ho na chvíli pustil kolega na pauze, a že se na pár minut stavili jen pozdravit. Nedošlo mu, že to může vyznít jako zatajování, když mi nenapíše. Řeknu mu, že mi stačí krátká zpráva: „Jsme na pauze vedle, jen na chvilku.“ Nic víc. Chci mít pocit, že jsme v tom spolu. Shodneme se na jednoduchém pravidle: radši napsat i blbost než mlčet.
