Článek
Sedíme v obýváku, děti trhají papíry z dárků a křičí přes sebe, co všechno musí hned vyzkoušet. Snažím se vnímat jejich radost, usmívám se na ně a podávám jim další balíčky, ale koutkem oka pořád sleduju manžela. Je nějak zamlklý, skoro nic neříká, jen občas něco utrousí, když se ho děti na něco ptají. Čím dál častěji kouká na mobil, i když jsme se předem domluvili, že ho ten večer necháme v kuchyni na lince. Nakonec mu ho s lehkou ironií podám, když vidím, jak po něm pokukuje. Polohlasem se ho ptám, jestli je všechno v pořádku. Odpálkuje mě, že jen něco rychle řeší v práci. Nasadím si nucený klid, protože nechci zrovna na Štědrý večer řešit, že zase sedí na telefonu.
Telefonát, prázdná ložnice a mizící stopy
V jednu chvíli ale mobil začne zvonit úplně nahlas, žádné vibrování, nic. On až přehnaně rychle vyskočí, vezme ho z konferenčního stolku a jen řekne: „Já to musím vzít.“ Nečeká na reakci, odchází do ložnice a zavírá za sebou dveře. Děti na chvíli ztichnou, ale hned se zase vrátí k dárkům a tahají mě za rukáv, ať jim pomůžu se stavebnicí. Chvíli s nimi sedím na zemi, čtu návod, odpovídám na otázky typu „kde je ten malý šedý dílek“ a ani nevím jak, uteče dvacet minut. V jednu chvíli se rozhlédnu a dojde mi, že je v té ložnici nějak dlouho. Jdu se podívat, ale ložnice je prázdná. V předsíni chybí jeho bunda i boty. Chvilku tam stojím a první, co mě napadne, je, že třeba skočil do auta pro nějaké překvapení, o kterém mi nic neřekl.
Snažím se té myšlence uvěřit, protože nechci, aby na mně děti poznaly, že mi není dobře. Vrátím se do obýváku, mezi rozházený balicí papír, upravuju ubrus, uklízím obaly a snažím se dětem pouštět koledy, aby se soustředily na něco jiného než na to, že táta není v místnosti. Pořád ale koukám na hodiny. Pět minut, deset, patnáct. Zkouším mu volat. Poprvé to hlásí, že má telefon vypnutý. Podruhé, že je mimo dosah. To se mi vůbec nezdá, protože vím, že v našem městě signál je. V hlavě se mi začnou míhat útržky našich posledních hádek – jak jsem mu říkala, že je pořád pryč, že je doma jen „na skok“ a že mezi námi něco chladne. On mi na to vždycky odpověděl, že přeháním a že je to jen období. Teď si ty věty v duchu opakuju a zároveň se sama sebe snažím uklidnit. Aspoň ten večer, říkám si. Aspoň dneska.
Když se v zámku ozve klíč
Zhruba po hodině slyším v zámku klíč. Vyskočím skoro stejně rychle jako předtím on, úplně automaticky. V hlavě mám připravenou nějakou podrážděnou, ale ještě pořád spíš ublíženou větu o tom, že aspoň o Vánocích by mohl být s námi. Když otevřu dveře dokořán, vidím ho stát na chodbě, oblečeného jako na cestu. V ruce velký kufr, přes rameno tašku. Jen tak tam stojí, dívá se na mě. První, co mi naskočí, je nečekaná služební cesta. V jeho práci se to párkrát stalo i o svátcích. Tak se ho automaticky ptám, kam jede a kdy se vrátí. On se na mě dívá strašně klidně a řekne: „Nechystám se vrátit. Odcházím. Ten kufr mám už delší dobu sbalený v autě, jen jsem nevěděl, jak ti to říct.“
Chvíli mi vůbec nedochází, co slyším. Najednou vůbec nejsem schopná to pobrat. Opírám se zády o futro, abych nespadla, a ptám se ho, jestli má někoho jiného, nebo co se stalo zrovna dnes. Přizná, že se s někým seznámil, že už nějakou dobu cítí, že doma jen přežívá, a že Vánoce pro něj nejsou důvod zůstat, ale spíš poslední kapka. V ten moment vnímám jen to, co se děje v předsíni. Za zády slyším šustění papíru a kroky, naše starší dcera zaslechla zvýšené hlasy a přijde se podívat. Zastaví se ve dveřích, uvidí tátu s kufrem a začne plakat, aniž by věděla, co přesně se děje. V tu chvíli přestanu řešit sebe a snažím se ji odvést do pokojíčku. Říkám jí, že si s tátou ještě promluvíme, a hladím ji po zádech, i když sama sotva dýchám.
Odchod mezi dárky a dětský pláč
Když se vrátím z pokoje, on působí zase víc prakticky. Rychle vejde do bytu, jde rovnou do pracovny a ložnice, bere si pár drobností, nějaké doklady, pár kusů oblečení. Všechno dělá tak, jako by si jen jel na pár dní pryč. Děti se mezitím motají v předsíni, drží se mě za ruce. On k nim přijde, dřepne si, obejme je a řekne, že je má rád, ale že teď bude bydlet jinde. Mladší moc nechápe, starší se ho křečovitě drží kolem krku a prosí ho, ať neodchází. On se jemně vyprostí, nedívá se mi moc do očí, otočí se na mě s nějakou neurčitou omluvou typu „promiň, nešlo to jinak“ a vyjde ven. Dveře za sebou ani pořádně nezavře, musím je dojít přitlačit.
Když za ním klapnou, sednu si na zem do předsíně, mezi rozházený balicí papír, boty a zimní bundy. Slyším z pokojíčku tlumený pláč, trochu dětí, trochu svůj. V bytě je najednou hrozné ticho. Vstanu, jdu za dětmi a ten večer dokážu jen jednu věc: pořád dokola jim opakuju, že za nic nemůžou, že jsme v tom spolu a že to spolu nějak zvládneme. Neumím jim vysvětlit detaily, ani to po mně naštěstí nechtějí. Poprvé mě napadne, že je možná lepší čelit pravdě teď, než se dál tvářit, že máme šťastnou rodinu, kterou jsme už nějaký čas nebyli. Sedíme pak tři na gauči, objímáme se, televize běží na pozadí a já jen vím, že od téhle chvíle bude všechno jinak.
