Článek
Seděla jsem doma, bylo sobotní dopoledne a po dlouhé době jsem měla byt sama pro sebe. Řekla jsem si, že využiju klid a konečně uklidím balkon, jehož úklid jsem pořád odkládala. V domě už delší dobu řešíme nepořádek kolem popelnic, lidi tam nechávají pytle vedle, obaly po jídle, někdy i starý nábytek. Mně to vadí možná víc než ostatním, mám ráda pořádek a trochu mě to vždycky vytočí, když jdu kolem. Zametala jsem balkon, odnášela květináče, když jsem koutkem oka zahlédla pohyb a najednou mi přímo na podlahu přiletěla igelitka s odpadky. Odpadky se rozletěly po dlažbě, vysypaly se zbytky jídla a obaly. Na chvíli jsem úplně ztuhla, pak se mi udělalo špatně od žaludku a cítila jsem, jak se ve mně zvedá vztek.
Když se z balkonu stane bojiště chodby
Podívala jsem se nahoru a slyšela bouchání balkonových dveří. Bydlí tam soused, se kterým jsme už dřív řešili noční hluk, a nad ním už nikdo není, takže mi bylo jasné, odkud ta taška přiletěla. Než jsem vůbec začala ten nepořádek sbírat, automaticky jsem vytáhla mobil a vyfotila si nepořádek na balkoně. V hlavě jsem měla, že jestli to někdy budu muset řešit oficiálně, aspoň budu mít důkaz. Začala jsem na něj volat přes balkon, jménem i „haló, slyšíte mě?“, ale žádná reakce. Jen ticho. To mě vytočilo ještě víc, brala jsem to jako demonstrativní ignorování. Sebrala jsem igelitku, trochu ji zavázala, aby se to dál nesypalo, a v tu chvíli jsem byla rozhodnutá, že to takhle nenechám. Vzala jsem ten pytlík do ruky a šla na něj zazvonit.
U dveří jsem zvonila déle a naléhavěji, než by bylo normálně nutné. Slyšela jsem totiž uvnitř puštěnou televizi a kroky, takže jsem věděla, že je doma a že o mně ví. Když konečně otevřel, tvářil se otráveně, jako bych ho rušila uprostřed něčeho důležitého. Když se zeptal „co je“, dělal, jako by nevěděl, o co jde. To mě úplně dorazilo. Zvedla jsem igelitku a řekla mu, ať to přijde uklidit, že mi to právě hodil na balkon a že má přestat házet bordel k cizímu bytu. On se začal samolibě usmívat a prohodil něco ve smyslu „vždyť je to jenom bordel, neblázněte“. Cítila jsem, jak mi buší srdce, a vyhrkla jsem, že jestli to nepřestane, zavolám správce domu nebo policii. On jen mávl rukou, zamumlal, že jsem hysterická, a zabouchl mi dveře před nosem. Zůstala jsem tam stát s tím pytlíkem v ruce, ponížená a naštvaná zároveň.
Vztek, koš a přetahovaná u výtahu
V tu chvíli jsem už nejednala úplně racionálně. Napadlo mě, že mu ten odpad prostě vrátím, ať ho má u sebe, když mu to přijde tak v pohodě. Položila jsem igelitku těsně před jeho dveře na rohožku a obrátila se k odchodu. Neudělala jsem ani pár kroků a slyšela jsem, jak prudce škubne klikou. Dveře se otevřely, pytlík se mu skoro nalepil na nohu, on vyšel ven, podíval se na mě a okamžitě začal křičet. Začal na mě křičet, jestli jsem se zbláznila, že mu házím odpadky ke dveřím, že tohle už je moc. Jak vyrazil ven, popadl malý odpadkový koš, který měl hned za dveřmi, a šel rychlým krokem směrem k výtahu, očividně rozhodnutý s tím někam jít. V návalu vzteku jsem mu ten koš chytila a řekla, že tím bordelem nebude po baráku chodit, že to má dát normálně do popelnice. V hlavě jsem měla jen to, že jestli ho pustím, skončí to někde na chodbě nebo u jiných dveří.
On koš nechtěl pustit a trhl s ním zpátky. Držela jsem se ho z druhé strany, přetahovali jsme se o něj, každý na jedné straně chodby. V tu chvíli už jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jak to vypadá, jen jsem cítila, že když povolím, „prohraju“ celou situaci. Nešlo mi o to mu ublížit, ale ten pocit vzteku a bezmoci byl silnější. Několikrát do mě strčil, abych koš pustila, já se snažila udržet rovnováhu i koš v rukách, až to skončilo tak, že se víko otevřelo a obsah se vysypal na podlahu. Obaly, zbytky jídla, všechno kolem našich nohou. V tu chvíli se otevřely dveře naproti a sousedka vyšla na chodbu, vyděšená, co se děje.
Stud, sousedská ostuda a poučení do příště
Sousedka na nás oba zvýšila hlas, aniž by zjišťovala detaily. Řekla něco jako „okamžitě toho nechte, nebo volám policii“. V tu chvíli mi došlo, jak celá scéna musí vypadat: dva dospělí lidé, co se přetahují o koš plný odpadků na chodbě. Pustila jsem koš, udělala krok zpátky a cítila jsem, jak se červenám studem. Soused taky zmlkl, jen si ještě něco nadával pod vousy. Chodba byla plná rozházených obalů a zbytků jídla. Sousedka se na nás podívala znechuceně a než zabouchla dveře, řekla jen: „Tohle už je fakt moc.“ Bez přemýšlení jsem si klekla a začala odpadky sbírat, částečně proto, že mi to přišlo samozřejmé, a částečně proto, že jsem chtěla aspoň nad něčím znovu získat kontrolu.
Jak adrenalin pomalu opadal, začalo mi docházet, co se vlastně stalo. Uvědomila jsem si, že jsem se nechala úplně strhnout, že jsem zareagovala stejně prudce a nevyspěle jako on. Mrzelo mě to. Soused kolem mě prošel, už klidnější, ale pořád nepřátelský, vzal si ten svůj koš a beze slova zmizel v bytě. Žádná omluva, žádná snaha něco si vyjasnit. O něco později jsem potkala sousedku odnaproti u výtahu. Byla už v klidu a šeptem mi řekla, že on je v domě dlouhodobý problém, že si toho všímá víc lidí, ale že by bylo lepší si příště všechno fotit a řešit to přes správce, ne se na chodbě pouštět do fyzických konfliktů. Ještě to odpoledne jsem si sedla k počítači, sepsala správci domu mail s popisem celé situace a přiložila fotky balkonu, které jsem si udělala hned na začátku. Napsala jsem i to, že mě mrzí moje reakce a že příště už nechci jednat v afektu, ale oficiální cestou.
