Článek
Už pár týdnů to v práci vypadalo, že se vše uklidnilo. Hádky kolem přesčasů a přetížení utichly, šéfová přestala narážet na moje „nastavení“ a já jsem se držela zásady: dělat si svoje, dodržovat termíny a zbytečně nevyčnívat. Ten den byl úplně obyčejný, uzavírali jsme reporty, v kanclu panovala taková neutrální atmosféra, kdy si každý hledí svého. Když jsme se s kolegou na konci směny zvedali k odchodu, v hlavě jsem byla už spíš u večeře doma než u práce. Nečekala jsem, že se ten den ještě něco zásadního stane.
Nenápadný rozhovor, který mi otevřel oči
Kolega se nabídl, že mě doprovodí kousek na tramvaj. Nedělá to pokaždé, spíš jen ve dnech, kdy má potřebu něco víc probrat. Je to ten typ kolegy, co chodí na porady vedoucích týmů, takže má trochu větší přehled o tom, co se řeší „nahoře“. Cestou po schodech se mě jen tak mimochodem zeptal, jak to teď se šéfovou vnímám. Automaticky jsem odpověděla, že mám konečně pocit klidu, že si dělám svoje a nic neřeším. V tu chvíli se na mě podíval váhavým pohledem, který jsem u něj neznala, a řekl, že to bohužel není úplně pravda. Zastavili jsme se u dveří a on mi naznačil, že se na poslední poradě vedení mluvilo o mně a chystá se se mnou jakýsi „strategický rozhovor“. Nakonec mě ještě poprosil, ať neříkám, že to mám od něj, že by z toho měl jen problémy.
Nejdřív jsem tomu skoro nevěřila. V duchu jsem si říkala, že to třeba jenom přibarvuje, že šéfová zase něco dramatizovala a z toho se stala „strategická“ schůzka. Jenže on pak v klidu popsal, že byl u toho, když zpochybňovala moji „loajalitu“ a „přístup k autoritám“. Vysvětlil mi, že mě chtějí předvolat na formální schůzku, kde se prý bude řešit moje „výkonnost a vhodnost pro tým“. Jak to říkal, bylo mi jasné, že hledají záminku, ne že řeší konkrétní problém. Začala jsem cítit, jak se mi svírá žaludek, protože do té chvíle jsem věřila, že když budu v klidu a nebudu se ozývat, všechno se srovná. Zároveň jsem mu byla vděčná, že mi to říká narovinu a nedělá, že o ničem neví.
Noční pátrání po vině, která není
Doma jsem to ten večer nedokázala pustit z hlavy, i když jsem si sama sobě několikrát řekla, že kvůli práci už nechci zase nespat. Sedla jsem si k notebooku a začala projíždět maily a úkoly, jestli někde není nějaký průšvih, o kterém nevím. Všechno ale sedělo, termíny splněné, žádná otevřená stížnost, nic konkrétního, co by mohlo být problém. Postupně mi začalo docházet, že nejde o samotný výkon, ale o to, že jsem před časem na týmové poradě nahlas řekla, že odmítám dělat neplacené přesčasy každý víkend a že by se měly plánovat dopředu. Tehdy se šéfová tvářila, že to bere jako podnět, ale atmosféra po poradě byla znatelně horší. Teď mi došlo, že jestli se na tu schůzku nepřipravím, budu proti nim v nevýhodě, protože si vytvoří argumenty podle sebe.
Další den jsem se snažila tvářit normálně. Odepisovala jsem na maily, chodila na porady, jako by se nic nedělo. V pauze jsem se ale nenápadně zeptala dvou kolegyň, jestli se nechystají nějaké změny v týmu, reorganizace nebo něco podobného. Podle jejich neurčitých odpovědí, rychlého měnění tématu a uhýbavých pohledů mi došlo, že o něčem vědí, ale nechtějí se do toho plést. V tu chvíli jsem si potvrdila, že si to nevymýšlím a nejsem paranoidní, že se kolem mě opravdu něco děje. Po práci jsem si začala sepisovat konkrétní výsledky svojí práce za poslední měsíce, včetně čísel a projektů, kde jsem pomáhala i mimo svůj popis práce. Přidala jsem i situace, kdy jsem naopak já ustoupila nebo vzala směnu navíc. Chtěla jsem mít v ruce fakta, ne jen pocit, že „dělám dost“.
Hodnoticí pohovor, který všechno definitivně změnil
Ještě ten další den dopoledne mi přišel od šéfové mail s předmětem „hodnoticí pohovor“, s kopií i na personalistku. Bylo mi hned jasné, že je to ten „strategický rozhovor“, o kterém mluvil kolega. Schůzka byla naplánovaná na pozítří. Na jednu stranu mě to vyděsilo, protože to dostalo konkrétní podobu, už to nebyla jen informace z chodby. Zároveň mě ale trochu uklidnilo, že u toho bude i personalistka a nebudeme tam jen samy dvě. Hodinu před schůzkou jsem byla nervózní, potily se mi ruce a v hlavě jsem si přehrávala možné scénáře – od domluvy až po výpověď. Rozhodla jsem se, že nebudu útočit, ale zároveň nehodlám pasivně přijímat neurčité řeči o „postoji“ a „nastavení“. Šla jsem tam s tím, že když mě budou chtít dostat pod tlak, ať to řeknou naplno a konkrétně.
Na schůzce šéfová opakovala naučené fráze o „nedostatečné loajalitě“, „neochotě jít týmu naproti“ a „potřebě jiného nastavení“. Když jsem ji ale začala klidně a věcně žádat o konkrétní příklady, u kterých jsem se podle ní zachovala špatně, viděla jsem, jak začíná ztrácet jistotu. Odkazovala se hlavně na moje připomínky k přesčasům a na to, že „působím negativně“. Personalistka působila spíš formálně, jako dozor, ale několikrát mi dala prostor, ať popíšu svůj pohled. To mě překvapilo a dodalo mi trochu sebevědomí, protože to aspoň nevypadalo, že jsem tam jen do počtu. Když šéfová nakonec naznačila, že pokud mi to tady „nevyhovuje“, můžeme se bavit o „jiném řešení“, poprvé mě napadlo, že možná opravdu nastal čas odejít. Jen jsem si v tu chvíli jasně řekla, že to musí být moje rozhodnutí, ne její trest. Z kanceláře jsem odcházela s divnou směsí úlevy a smutku, ale hlavně s pocitem, že už nebudu pasivně čekat, až se situace uklidní podle rozhodnutí ostatních. Místo toho si začnu aktivně hledat práci, kde se nebudu bát, co se o mně zase bude bez mé účasti rozhodovat.
