Článek
Bylo úterý ráno, seděla jsem v open space, dopíjela kafe a probírala se e-maily. Za půl hodiny nás čekala porada k projektu, na které mívá hlavní slovo Jana a já jsem spíš podpora. V hlavě jsem si ještě projížděla pár poznámek a hlídala čas. Do toho mi pípla zpráva: „Můžeš ke mně? Prosím.“ Hned jsem vstala. S Janou děláme ve stejném týmu třetím rokem a poznám, kdy je průšvih. Vzala jsem hrnek, strčila mobil do kapsy a šla do její malé kanceláře hned vedle open space.
Vylitá šťáva, panika a rychlý plán záchrany
Ve dveřích jsem se zastavila. Na stolku byla oranžová louže a Janin notebook byl vypnutý. Zpod stolu na mě koukal kluk s autíčkem v ruce a dělal, že tam není. Jana se hned začala omlouvat a bylo vidět, že má slzy na krajíčku. Ráno jí vypadlo hlídání, tak vzala syna s sebou, aby aspoň stihla poradu. Jenže šťáva skončila tam, kde neměla. Do začátku zbývalo dvacet minut a ona neměla na čem pustit prezentaci. „Jsem úplně v háji,“ vydechla. Chvilku jsem jen koukala, jak rychle se to zvrtlo.
Rychle jsem se vzpamatovala. Odsunula jsem skleničku, sáhla po ubrousku a setřela největší loužičku, ať se nic dalšího nevylije. Zeptala jsem se, jestli má prezentaci uloženou někde mimo notebook. Přikývla, že mi včera posílala verzi do e-mailu, jen si není jistá, jestli je finální. „Tak to pustíme z mého a doladíme, co půjde,“ navrhla jsem. „Fakt?“ zeptala se s úlevou. „Jasně, od toho tu jsme.“ Malý mezitím tiše jezdil autíčkem po liště.
Šéf dostal zprávu, syn bagr a klid
Vyrazila jsem pro svůj notebook a nabíječku. Cestou jsem šéfovi napsala do Teams: „Janě nefunguje notebook, použije můj, na chvíli jí pomůžu, můžu se opozdit na poradu.“ Krátké „OK“ přišlo hned. Vrátila jsem se, otevřela její soubor a Jana do něj doplnila pár drobností, které měla v hlavě. Pak jsme šly o pár minut dřív do zasedačky a zkusily připojení k obrazovce, aby to neselhalo přímo na poradě. Malému jsem podala blok a tužku. „Můžeš si kreslit, jo?“ Kývl a sedl si na židli tak, aby na nás viděl.
Za deset minut pípla připomínka z kalendáře a Jana se na mě podívala s výrazem „co teď s ním“. Řekla jsem, že už jsem psala šéfovi a že na téhle poradě jsem jen podpora. Ať si vezme můj notebook do zasedačky. Já s malým počkám v kuchyňce a když bude potřeba, připojím se z telefonu. Chvíli váhala, pak si počítač vzala. „Díky,“ vydechla. My dva jsme šli pro vodu, já vytáhla ze šuplíku sušenku a sedli jsme si k oknu. „Bagr!“ zahlásil, když na dvoře začal couvat žlutý bagr. „Jo, bagr,“ usmála jsem se a v tichu dopila vodu.
Po necelé hodině se vrátila viditelně uvolněná. Hned mi poděkovala a řekla, že to dopadlo dobře, nikdo nic neřešil, jen padlo pár dotazů. „Příště napíšu hned, než z toho bude problém,“ dodala. Společně jsme uklidily stůl, otřely klávesnici a notebook nechaly vypnutý. Odnesly jsme ho do IT, ať se na něj podívají, a na recepci dostal malý nálepku. Okamžitě si ji nalepil na batoh a byl na sebe pyšný. V duchu jsem si oddechla, že jsem se vzpamatovala včas. Měla jsem radost, že to šlo vyřešit jednoduše a bez velkého hrdinství.
