Článek
Bylo pár dní před první adventní nedělí a já si najednou uvědomila, že doma nemáme vůbec žádnou výzdobu. Přitom jsem si na začátku listopadu říkala, že letos to vezmu včas a nebudu nic řešit na poslední chvíli. Po cestě z práce jsem se proto zastavila v supermarketu – původní plán byl „jen pro věnec a domů“. Byla jsem unavená, obchod byl plný lidí s vozíky. Do regálu s věnci jsem skoro jen strčila ruku, popadla první hotový věnec s červenou akční cedulkou a tím to pro mě skončilo. Vypadal alespoň trochu hezky, nebyl nejlevnější ani nejdražší a já v tu chvíli neřešila vůbec nic jiného než to, že už chci mít klid.
Klidný večer, otevřené okno a první jiskra
Doma jsem věnec vybalila na jídelní stůl v kuchyni. Posadila jsem ho na náš starý kovový tác, aby vosk netekl přímo na ubrus, i když ten byl stejně už dost zašlý. Měla jsem ho tam kvůli „sváteční atmosféře“, i když jsem věděla, že už má nejlepší za sebou. Zaujaly mě třpytivé ozdoby a něco, co vypadalo jako mech. Byl zelený a na pohled působil skoro živě, tak jsem si říkala, že na supermarket to není vůbec špatné. Partner prošel kolem, podíval se na to a utrousil něco ve smyslu: „To je teda plastový zázrak,“ zasmál se a vrátil se zpátky do obýváku k televizi. Neřešila jsem to. Chtěla jsem si prostě sednout, zapálit první svíčku a mít pocit, že advent nějak začíná. Věnec jsem dala doprostřed stolu, trochu blíž k oknu, aby byl vidět.
Večer jsem si uvařila čaj, trochu uklidila okolo, ale jen tak napůl. Na stole zůstaly papírové ubrousky, poznámkový blok s papíry, nějaké drobnosti, u kterých jsem si říkala, že je uklidím „za chvíli“. Rozsvítila jsem jen malou lampu, hlavní světlo jsem zhasla, aby to působilo trochu víc slavnostně. Pootevřené okno jsem nechala kvůli větrání, protože jsem předtím vařila. Vůbec mi nedošlo spojit si to s tím, že mám na stole zapálenou svíčku. Zapálila jsem první svíčku na věnci a měla jsem ten typický pocit: „Tak, a teď začíná advent.“ Sedla jsem si ke stolu s mobilem v ruce s tím, že si udělám fotku na Instagram, jak máme doma pohodu.
Panika v kuchyni a drsné vystřízlivění
Během pár vteřin jsem si všimla, že plamen na svíčce je nějak vyšší a zvláštně se naklání. Napadlo mě, že je to průvanem z okna, tak jsem tomu nepřikládala váhu. Pak jsem koutkem oka viděla, jak se ten „mech“ u svíčky začíná barvit dočerna. Než jsem si stihla uvědomit, co se děje, najednou vzplanul. Nebylo to pomalé chytání, ale spíš jako když někdo zapálí kus suchého papíru. V jednu chvíli už nehořel jen knot, ale celá část věnce a plamen se rychle rozšířil k těm umělým větvičkám. Začaly se kroutit, tát a strašně zapáchat. Do toho se chytil roh papírového ubrousku, který byl příliš blízko, a mně došlo, že tohle už fakt nesfouknu.
První reakce byla samozřejmě zkusit to sfouknout. Naklonila jsem se, ale plamen byl tak velký a horký, že jsem se instinktivně stáhla, když jsem ucítila žár v obličeji. Chytla jsem věnec i s kovovým podnosem za okraj do rukou, jenže tím jsem zavadila o ubrus. Ten se posunul blíž k ohni a okamžitě začal chytat taky. Cítila jsem typický zápach spálené látky a viděla, jak se na ubrusu dělá černý flek a začíná doutnat. V tu chvíli jsem myslela jen na to, že máme dřevěný stůl. Zvedla jsem celý ten hořící set i s kusem doutnajícího ubrusu a utíkala s ním k dřezu. U toho jsem hystericky nadávala a napůl brečela. Pustila jsem na to proud studené vody, plameny šly dolů, ale vosk a černý maz se rozprskl po dřezu, po lince, po kachličkách.
Kouř, stud a slib, že příště jinak
Kuchyň se během chvíle naplnila štiplavým kouřem. Začaly mě pálit oči, kašlala jsem a první, co mě napadlo, bylo otevřít dokořán okno v kuchyni. Pak jsem běžela otevřít balkonové dveře v obýváku, aby se to vyvětralo průvanem. Partner přiběhl z obýváku, protože slyšel můj křik a cítil zápach. Podíval se na dřez plný ohořelých zbytků a řekl: „Ty chceš kvůli věnci ze slevy zapálit barák, jo?“ V tu chvíli jsem byla tak v šoku, že jsem jen stála s třesoucíma se rukama a bylo mi trapně. Došlo mi, jak strašně hloupě jsem to celé podcenila a jak málo stačilo, aby se oheň dostal dál. Další půlhodinu jsme drhli vosk, sbírali zbytky dekorací a větrali, až jsme doma seděli v mikinách.
Když se byt konečně uklidil, kouř zmizel a v kuchyni zůstal jen divný zápach, sedla jsem si k tomu, co z věnce zbylo. Vzala jsem do ruky cedulku, kterou jsem předtím ani nečetla, a malým písmem tam stálo něco o nenechávání hořící svíčky bez dozoru, o bezpečné vzdálenosti od hořlavých materiálů a o tom, že některé dekorace jsou extrémně hořlavé. Připadala jsem si naivně a hloupě. Najednou mi bylo líto nejen těch peněz za věnec, ale hlavně toho, že jsem se vůbec neobtěžovala přemýšlet. Řekla jsem si, že další adventní výzdobu si buď udělám sama z obyčejných svíček ve skleničkách, nebo žádnou mít nebudu. Od té doby mám mnohem větší respekt ke svíčkám i k tomu, co si bezmyšlenkovitě nesu z obchodu domů.
