Článek
Prosinec pro mě vždycky začíná stejně. Sedím ráno v autě na depu, popíjím vyčpělou kávu z automatu a koukám na seznam zásilek. Tentokrát je jich skoro dvojnásobek oproti listopadu. Vím, že takhle to bude až do Štědrého dne, žádné překvapení. Dispečer mezitím obchází auta, poklepává na dveře a opakuje, ať vyjíždíme, že lidi už od rána volají, kdy jim přijede balík. Mám lehce stažený žaludek, ale zároveň si v duchu počítám, kolik si asi vydělám. Mám placeno od kusu, takže prosinec bývá nejlepší měsíc. Něco za něco – víc peněz, víc nervů, víc únavy. Nastartuju, nadechnu se a řeknu si, že to prostě odjezdím. Nějak to zvládnu.
Když se z dárků stane boj o minuty
Hned první dny přibývá telefonátů ve stylu: „Potřebuju, abyste přijel přesně mezi pátou a čtvrt na šest, jindy to nejde.“ Snažím se zůstat slušný. Vysvětluju, že mám přes sto zastávek, že se motám po půlce města a že trefit se na minutu opravdu neumím. Někdo to pochopí, někdo navrhne kompromis. Ale občas se ozve povzdech nebo ironie: „To snad není tak těžké, ne?“ Po jednom takovém hovoru sedím v autě, koukám na mobil a dojde mi, jak moc si na nás lidi přenášejí svůj vlastní předvánoční stres. Místo aby řekli, že to nestíhají oni, mají pocit, že nestíháme my.
Jedno odpoledne přijedu k paneláku, výtah mimo provoz a v autě mám krabici s téměř třiceti kily. V systému je uvedené poslední patro. Beru telefon a volám zákaznici, jestli by mohla sejít aspoň ke vchodu, nebo za sebe někoho poslat. Vysvětlím jí, že podle pravidel nemám tahat tak těžké věci nahoru bez výtahu. Na druhém konci se ozve vytočený hlas, že za tohle mě přece platí, že má nemocná záda a že to prostě donesou kurýři, jinak si bude stěžovat. V hlavě se mi točí „fajn, tak já si zničím ty svoje“, ale nahlas jen zopakuju, že je to na hraně. Nakonec to vynesu. Po cestě nahoru se musím několikrát zastavit, funím, ruce mě pálí. Před dveřmi mi žena vezme balík skoro beze slova. Když se vrátím do auta, jen sedím, koukám před sebe a cítím vztek a bezmoc. Nejen kvůli ní, ale i kvůli sobě, že jsem se znovu nechal dotlačit k něčemu, co jsem dělat neměl.
Mezi výčitkami občas probleskne obyčejná lidskost
Jak dny ubíhají, všechno se začíná sčítat. Zácpy, kvůli kterým se mi celý rozvoz posune o hodinu. Adresy, kde chybí číslo popisné nebo je špatně uvedená ulice. Balíky, které podle sledování „měly být už včera u vás“. Reálně je někdo pozdě odeslal, sklad to nestihl, ale u dveří stojím já. A já jsem ten, kdo poslouchá, jak někomu kazím Vánoce. Jednou mi pán do očí řekne, že jsem neschopný a kvůli mně nebudou mít děti dárky. V tu chvíli se ve mně všechno sevře. Otočím se, dojdu zpátky do auta a sednu si. Dojde mi, že jestli si tohle budu dál brát osobně, tak tuhle práci dlouho nevydržím. Nejsem ten, kdo objednal na poslední chvíli. Nejsem ten, kdo špatně zadal adresu. Jsem ten, kdo to jen veze.
Do toho ale přijdou i momenty, kvůli kterým to pořád zvládám. Jednou zvoním u bytu starší paní. Otevře, usměje se, vezme si balík a zeptá se, jestli nechci čaj. Vidí, že jsem zpocený a zadýchaný. Vysvětlím jí, že nemám moc času, ale ona už má hrnek připravený. Vypiju pár loků na chodbě, prohodíme pár vět o tom, jak je všude shon, a já mám najednou pocit, že mě někdo bere jako člověka, ne jen jako někoho v bundě s logem firmy. Jindy mi pán strčí do ruky čokoládu a řekne, že to mám těžké a že si váží, že to vůbec někdo vozí. Jsou to drobnosti, ale večer si na ně vzpomenu víc než na ty nejhorší výlevy. Začnu se vědomě soustředit na tyhle chvíle, jinak bych viděl jen to, co je špatně.
Hranice, které mi zachránily chuť jezdit
Postupně si nastavím malé hranice. Když na mě někdo začne ječet, nadechnu se a klidně, ale pevně řeknu, že takhle se se mnou bavit nebude. Vysvětlím, co můžu udělat – třeba počkat pár minut, než někdo doběhne z práce, zavolat předem, zkusit jiný den. A když je to mimo moje možnosti, prostě to řeknu na rovinu. Když přijde hrozba stížnosti, jen odpovím, že je to samozřejmě jejich právo, a nabídnu kontakt na zákaznickou linku. Ne vždy to pomůže, ale překvapí mě, kolik lidí znejistí, když vidí, že si to nenechám všechno líbit. Mně to dává pocit, že nejsem jen ten, na koho si každý může vylít vztek, protože jsou Vánoce.
Na Štědrý den dopoledne jedu poslední rozvozy. V autě ticho, v rádiu hrají koledy, já jsem fyzicky na dně. Záda mě bolí, oči pálí, v hlavě mi běží, kolik dní po sobě jsem spal jen pár hodin. Zároveň ve mně je zvláštní klid. Vím, že většina toho, co jsem vezl, dnes skončí pod nějakým stromečkem. Nevidím ty rodiny, nevidím děti, jen zavírám dveře od auta a vracím se na depo. Když konečně zaparkuju a odevzdám doklady, dojde mi, jak moc se prosincová realita kurýra liší od obrázků z reklam. Žádná pohoda, ale spíš shon o každou hodinu. Od té doby, když u mě doma zazvoní kurýr s balíkem, snažím se být ten zákazník, kterého bych v prosinci chtěl potkat já. Stačí pozdravit, poděkovat a nemít pocit, že je to kvůli jednomu balíku ta nejdůležitější věc na světě.
