Článek
Ráno přijíždím na depo ještě za tmy a už od brány je mi jasné, že je zle. Auta stojí v řadě, kluci nervózně postávají, z haly se valí klece s balíky. Vezmu si skener, načtu trasu a zobrazí se mi počet zásilek, které mám ten den doručit. Vím, že to fyzicky nemám šanci objet, i kdybych celý den ani jednou nezastavil na záchod. Šéf kolem mě projde ve dveřích a mezi řečí jen řekne něco jako: „Dělejte, co můžete, klienti tlačí.“ Nikdo neřeší, že se to nedá stihnout, důležité je, aby to nějak vypadalo v systému. Vím, že lidi pak vidí jen výsledek – „kurýr to nezvládl“ – ale ne tenhle start. I proto mám potřebu aspoň anonymně popsat, jak to doopravdy probíhá.
Když už víte, že to fyzicky nedáte
Nakládání auta je ten den hodně náročné. Snažím se nějak logicky poskládat trasu, aby na sebe adresy navazovaly, ale balíků je tolik, že je nemám kam dávat. Police jsou plné během chvilky, zbytek skládám do uličky, na sedadlo, nakonec to mám až po strop. Vím, že až někde budu něco hledat, bude to velmi složité. Volám dispečerovi, jestli to někdo nepřebere, a on jen poznamená, že hlavní je „odklikat co nejvíc doručení“ a zbytek se „nějak udůvodní“. V praxi to znamená, že už na depu počítám s tím, že část balíků prostě zůstane na zítra, i když na nich svítí dnešní datum doručení. Projíždím si v hlavě adresy, dopočítávám kilometry a vidím, že bez malých triků trasu prostě neuzavřu.
Dopoledne vyjedu do města a okamžitě stojím v koloně. Všude auta, nemožnost zaparkovat, lidi troubí, do toho mi pípá telefon a aplikace mi připomíná, co všechno mám ještě stihnout. Už kolem desáté dopoledne jsem maximálně nervózní. U několika stejných adres z předchozích dnů už vím, že se tam doručení vždycky zbytečně protáhne, nebo že mi tam někdo nedávno vynadal, když jsem přijel později. Stojím pod barákem a řeším, jestli tam jít zase zvonit, nebo prostě zadat „adresát nezastižen“. Někdy tam prostě nejdu. Vím, že to není fér, ale v tu chvíli před sebou vidím dalších dvacet adres, kde si lidi balík převezmou během dvou minut a jsou v pohodě. V hlavě si to omlouvám tím, že je to otázka zvládnutí celé trasy, ne lenosti, i když někde uvnitř vím, že v tu chvíli už to není úplně poctivá práce.
Triky, jak zkrátit trasu a zachránit den
Po poledni jsem unavený, bolí mě hlava, v autě je pořád hromada balíků a v aplikaci vidím číslo toho, co ještě „musím“ doručit. Reálně vím, že to prostě nedám. V rozpisu mám jednu vesnici úplně bokem, kvůli třem zásilkám bych strávil skoro hodinu jen jízdou tam a zpátky. Zastavím na chvíli u krajnice a volám dispečerovi, jestli tam opravdu musím jet. On mi jen v klidu řekne, že můžeme dát „technickou závadu“ nebo to „přeložit na zítřek“, hlavně ať to nenechám stát někde u cesty. Tak balíky nechám v autě, otočím se a vracím se zpátky do města, do té vesnice ten den vůbec nejedu. Po návratu na depo je s ostatníma přehodíme do klece a v systému se objeví neutrální status, nikde žádná zmínka o tom, že jsem ty lidi ani nezkusil objet.
U části adres už rovnou přemýšlím, jak to zkrátit. I když má být doručení na adresu, zkouším se domluvit, že to nechám na partnerském výdejním místě. Někdy využiju toho, že si tam zákazník už v minulosti nechal něco doručit, takže dispečer v systému přesměruje balík, i když tentokrát si to nezvolil. Ušetří mi to několik zastávek a hledání parkování. Jindy vím, že na ulici je soused, který občas přebírá balíky pro půl domu. Nechám mu tam zásilku, podepíšu to za něj a jedu dál. Není to podle pravidel, podpis má být vždycky osobní. Ale moje odměna se počítá podle počtu doručených kusů a podle toho mě pak šéf hodnotí. Mezi „dodaným“ a „nedodaným“ balíkem je pro mě prostě rozdíl v peněžence a tohle člověka časem otupí.
Co se děje s balíky, které zůstanou
K večeru se vracím na depo a v autě mi stejně pár balíků zbyde. Většinou jsou to těžké kusy, křehké věci nebo dobírky, u kterých tuším možný konflikt, když přijedu pozdě. V hale je zase chaos, všichni vyhazují z aut zbytky, klece se přeplňují, balíky padají, občas se něco odře nebo promáčkne. Jsme tak unavení, že už nejsme opatrní, chceme to jen rychle vyložit a zmizet domů. U těchto balíků v systému nastavíme další pokus na zítra se statusem „doručení se nezdařilo“. Zákazník má pocit, že jsem u něj byl a nezastihl ho, ale pravda je, že jsem to ten den ani nezkusil. V hlavě si říkám, že zítra třeba bude o něco klidněji a že si to vynahradím, i když z předchozích let vím, že se to před Vánoci skoro nikdy nestane.
Doma večer sotva slezu z auta. Bolí mě záda, nohy, hlava, jsem podrážděný a hladový. Sednu si, otevřu telefon a na sociálních sítích vidím hromadu stížností na kurýry a doručování. Některé jsou přehnané a nespravedlivé, u jiných si v duchu řeknu, že se to klidně mohlo stát přesně kvůli podobným trikům, jaké používám i já. Nemám z toho radost, mám kvůli tomu špatné svědomí, ale zároveň vím, že systém je nastavený tak, aby nás tlačil k výkonu i za cenu těchhle úprav reality. Když tohle píšu anonymně, je to pro mě trochu způsob, jak si ulevit a zároveň vysvětlit, že za předvánočním „adresát nezastižen“ nebývá vždycky lenost nebo zlý úmysl. Často je za tím prostě únava, tlak na čísla a pocit, že tohle tempo by dlouhodobě nezvládl skoro nikdo.
