Článek
Po Vánocích jsem byla úplně vyřízená. V práci konec roku, uzávěrky, stres a do toho spousta rodinných návštěv, vaření, povinných úsměvů. S Honzou jsme se už pár měsíců spíš míjeli, než potkávali. On pořád v práci, já večer unavená, často jsme spolu byli doma, ale každý si žil svoje. Když přišel s nápadem na lednové hory na Šumavě jako na restart, chytla jsem se toho skoro zoufale. Říkala jsem si, že když vypadneme z Prahy, třeba si konečně v klidu promluvíme. Při balení jsem byla nervózní, pořád jsem přemýšlela, co vzít, aby to tam proběhlo co nejlíp. Cesta autem byla ale zvláštně tichá. Probírali jsme jen to, kde natankovat a jestli máme dostatek vody, žádné vtípky, nic. V hlavě jsem si opakovala: hlavně ať se to tam zlepší, hlavně ať to ještě jde zachránit.
První den: mráz, běžky a ticho mezi námi
Na penzion jsme dorazili brzy odpoledne. Venku zima, vítr, ale mně se ulevilo už jen tím, že nevidím tramvaje a kanceláře. Vybalovali jsme běžky a Honza hned navrhl, že ještě ten den vyrazíme na krátkou trasu, dokud je trochu světlo. Já jsem navrhla, že bych radši jen šla na krátkou procházku a dala si pak čaj, protože po cestě jsem byla utahaná. On ale trval na tom, že když už jsme tady, je škoda sedět na pokoji. Nakonec jsem se přizpůsobila, protože jsem nechtěla hned první odpoledne začít debatou o tom, kdo co chce. Na stopě jsem ale rychle zjistila, že mu nestačím. Funěla jsem, klouzala, a místo aby zpomalil, párkrát prohodil něco ve stylu: „Pojď, makej, ať to má aspoň nějakej sportovní výkon.“ Venku mi mrzly prsty a uvnitř jsem se začala uzavírat. Nebylo mi ani tak zima, spíš jsem si uvědomovala, že tohle asi nebude žádné jemné, opatrné sbližování.
Večer jsme šli do jídelny na večeři. Sedli jsme si ke stolu, automaticky si objednali a skoro ve stejnou chvíli vytáhli telefony. Po pár minutách scrollování jsem se zastavila, odložila mobil a uvědomila si, jak zvláštně to působí. Zkoušela jsem navázat řeč o tom, jaká byla stopa, jestli ho to bavilo, ale dostala jsem spíš jednoslovné odpovědi. On do toho odpovídal na zprávy z práce. Když jsem mu po chvíli připomněla, že jsme se domluvili, že to tady bude bez práce, jen mávl rukou, že „tohle prostě musí dodělat, jinak mu to v pondělí bouchne“. Navenek jsem to přešla, nechtěla jsem se hned hádat. Uvnitř jsem ale cítila, jak moje naděje na nějaký restart slábne. Připadala jsem si spíš jako doma u stolu, jen v jiném prostředí.
Výlet, který se změnil v bolavé prozření
Druhý den ráno jsem to chtěla zkusit sama ovlivnit. Navrhla jsem delší pěší výlet, že si do termosky uvaříme čaj, vezmeme něco malého k jídlu a prostě budeme celý den venku jen spolu. Domluvili jsme se, že telefony necháme v batohu a nebudeme je vytahovat, pokud nepůjde o něco vyloženě nutného. Honza souhlasil, přikývl, že má taky pocit, že to potřebujeme. Když jsme vyšli, všimla jsem si, že si mobil nechal v kapse, ale nic jsem neříkala. Po pár kilometrech mu zazvonil. Zastavil, vzal to, začal řešit nějaký projekt. Já koukala do sněhu a čekala. Stalo se to ještě asi třikrát. Každá jeho zastávka kvůli práci mě víc a víc štvala. Nakonec jsem to nevydržela a řekla mu ostře, že mám pocit, že i tady jsem až za maily a hovory. On se naštval, odsekl, že „pořád jen něco řeším“ a že mu to fakt nepomáhá. A pak šel přede mnou rychleji, jako by mi chtěl utéct.
Na jednom zledovatělém úseku jsem uklouzla a sedla si do sněhu. Nebylo to nic dramatického, nic jsem si neudělala, ale zůstala jsem tam chvíli sedět. Najednou jsem měla úplně plné oči slz. Viděla jsem Honzu kousek dál, jak jde a ani se neohlédne, jestli jdu. A v tu chvíli mi došlo, jak daleko od sebe vlastně jsme. Nejen fyzicky v tu chvíli, ale dlouhodobě. Po chvilce si všiml, že nejdu, vrátil se a zeptal se spíš prakticky: „Jsi v pohodě? Není ti nic?“ A já ze sebe mezi slzami dostala, že fyzicky jsem v pohodě, ale že náš plán na restart moc nevychází. Stáli jsme tam ve sněhu, kolem ticho a já měla poprvé pocit, že už to nejde dál předstírat.
Když horský výlet skončí rozhodnutím o rozchodu
Večer v hospodě u penzionu bylo mezi námi napjaté ticho. Seděli jsme naproti sobě, přehrabovali se v jídle a mlčeli. Nakonec jsem se nadechla a řekla to, na co jsem celý den myslela: že mám pocit, že jsem spíš na společném výletě s někým cizím než v páru, který se snaží něco najít. Čekala jsem odpor, výčitky, ale Honza po chvíli řekl, že to cítí podobně. Že má navíc pocit, že ať udělá cokoliv, stejně mě neuspokojí. Do toho se přidala hádka o tom, kdo co zkoušel, kdo kdy co zanedbal. Mluvili jsme jeden přes druhého, vraceli se k věcem z minulých měsíců, ale nikam to neposunulo. Jen jsme si oba potvrdili, že jsme unavení z neustálého snažení bez výsledku.
Poslední den jsme sbalili věci skoro v úplném tichu. Každý jsme byl ponořený do svých myšlenek. Než jsme sedli do auta, zašli jsme se ještě projít k okraji lesa. Tam, mimo penzion a lidi, jsem Honzovi řekla, že mám pocit, že se neloučím jen s horami, ale i s naším vztahem. Chvíli nic neříkal, pak přikývl a navrhl, že po návratu zkusíme na čas bydlet každý zvlášť. Že aspoň zjistíme, jestli si chybíme, nebo ne. Cestou zpátky do Prahy jsem koukala z okna a uvědomovala si, že ta Šumava náš vztah nezničila. Jen se tam naplno ukázalo, co už dlouho nefunguje a co jsme si nechtěli přiznat. V tom zvláštním smutku byl i kousek úlevy, že už to nemusím sama udržovat za každou cenu.
