Článek
Poslední den dovolené jsme na letiště v Řecku dorazili raději s větším předstihem. Chtěli jsme mít odlet co nejvíc v klidu, protože už jsme byli oba unavení z balení, brzkého vstávání i z celého přesunu na letiště. Neřešili jsme nic zvláštního, jen jsme si hlídali čas a těšili se, až budeme doma. Na tabuli svítilo zpoždění, ale to jsme brali jako běžnou věc. Na letištích se to prostě stává a po pár dnech cestování už člověk nemá ani energii se nad tím nějak pozastavovat.
Vypadalo to jako běžné čekání
Když se konečně otevřel gate, prošli jsme kontrolou a pak nás autobusem odvezli k letadlu. Nastupovalo se po schodech rovnou z plochy. U dveří posádka jen rychle kontrolovala palubní vstupenky, spíš pohledem než nějak podrobně, protože se za námi hromadila fronta a všechno šlo dost svižně. Došli jsme na svá místa, dali batohy nahoru a sedli si. V tu chvíli jsem brala jako hotovou věc, že už jen chvíli počkáme, zavřou se dveře a poletíme. Byli jsme usazení, připravení a hlavně už naladění na návrat domů.
Jenže místo toho se dlouho nic nedělo. Uličkou několikrát prošel steward s papírem v ruce a očividně znovu počítal cestující. Došel na konec, otočil se, vrátil se zase zpátky a po chvíli začal znovu. Nebylo těžké poznat, že mu počet nějak nevychází. Letadlo pořád stálo s otevřenými dveřmi a v kabině postupně houstla nervozita. Nikdo vlastně nevěděl, co přesně je špatně, ale bylo jasné, že se řeší něco, bez čeho se neodletí. Lidé se rozhlíželi, kontrolovali si místa a čekali, jestli někdo něco oznámí.
Pak přišlo to nejhorší podezření
Po nějaké chvíli se u nás zastavila letuška a chtěla znovu vidět palubní vstupenky a doklady. Podali jsme jí všechno, co chtěla, a ona si něco ověřovala v jejich evidenci. Na okamžik nebylo jasné, jestli jsme byli v systému vedeni jako nastoupení, i když jsme už dávno seděli na svých místech. A právě tehdy mi došlo, co by to mohlo znamenat. Pokud by nás vedli jako nenastoupené, musely by se z letadla sundat i naše odbavené kufry. Seděla jsem tam a najednou jsem si v hlavě skládala, kolik dalších kroků by to spustilo, přestože jsme normálně byli tam, kde jsme měli být.
Pak se ještě nějakou dobu telefonovalo mezi posádkou a personálem na zemi. My jsme jen seděli a čekali, co bude dál. Z toho, co se kolem nás řešilo, bylo zřejmé, že dokud nebude sedět počet cestujících, letadlo prostě neodletí. A pokud by se opravdu začaly dohledávat kufry lidí vedených jako nenastoupení, mohlo by se to celé protáhnout o hodiny. V hlavě mi začalo běžet všechno, co nás čekalo po příletu. Měli jsme domluvený odvoz z letiště a druhý den ráno jsme oba šli do práce. Nebyla to žádná katastrofa, ale docela mě to rozhodilo. Po dovolené už člověk stejně funguje spíš ze setrvačnosti a představa, že tam zůstaneme viset ještě do dalšího dne, mi vůbec nebyla příjemná.
Nakonec stačila jedna chyba
Nakonec přišla jiná letuška a prošla kabinu ještě jednou úplně znovu. Přepočítala lidi a srovnávala si to se seznamem pečlivěji než předtím. Trvalo to ještě pár minut, ale pak bylo vidět, že se počet konečně srovnal. Postupně z toho vyplynulo, že problém byl v tom předchozím počítání, ne v nás. Celou dobu jsme seděli normálně na svých místech a nic mimořádného se kolem nás vlastně nedělo, jen se někde stala chyba v evidenci nebo při kontrole nástupu. Jakmile se to vyjasnilo, dveře se zavřely a konečně jsme odletěli.
Domů jsme se nakonec dostali, ale ten pocit ve mně zůstal ještě dlouho. Ne kvůli tomu, že bych měla potřebu si na něco stěžovat, spíš mě překvapilo, jak snadno se může celý odlet zaseknout na něčem, co vypadá jako drobnost. Stačilo jedno špatné počítání a najednou nebylo jasné, jestli se poletí za chvíli, za několik hodin, nebo vůbec ten den. A protože jsme celou dobu seděli na svých místech a jen čekali, působilo to celé ještě zvláštněji. Člověk má pocit, že když už je v letadle, má to nejisté za sebou. Tehdy jsem zjistila, že ani to ještě nic neznamená.
