Článek
V sobotu jsem jela k mámě, protože se chystala vymalovat můj bývalý pokoj a řekla mi, ať si konečně proberu věci, které tam nechávám už roky. Upřímně se mi do toho vůbec nechtělo. Věděla jsem ale, že když to neudělám teď, zůstane to ve skříni zase minimálně do příštího roku. Začala jsem nahoře, tam, kam se věci odkládají s tím, že se jednou určitě budou hodit. Byly tam staré sešity, desky, euroobaly a složky ještě ze střední školy a z praxí. Nejdřív jsem to brala jen jako obyčejné probírání papírů, kdy polovinu vyhodíte a u druhé poloviny přemýšlíte, proč jste to vlastně schovávali.
Uvnitř bylo něco jiného, než jsem čekala
Pak jsem mezi běžnými sešity vytáhla jedny tlusté desky s popsaným obalem. Čekala jsem klasiku, tedy testy, taháky, poznámky do hodin a možná nějaké pracovní listy. Jenže uvnitř byly hlavně různé přehledy kroků, přesné formulace, podtrhané pokyny a poznámky k tomu, co říkat a co naopak radši ne. Už po několika stránkách mi to přišlo zvláštně strohé. Nebylo to nic, co by člověk četl jen tak letmo a hned zahodil. Sedla jsem si na zem vedle skříně a začala to procházet pořádně, protože mě najednou zajímalo, co všechno jsme tehdy považovali za úplně normální.
Čím déle jsem listovala, tím víc to na mě působilo skoro absurdně. Byly tam sepsané postupy, jak vejít do místnosti, jak se představit, kam dát ruce, v jakém pořadí mluvit a jak odpovídat, aby to bylo správně. Vedle toho poznámky k různým modelovým situacím, zapsané skoro slovo od slova, jako kdyby nešlo o školu, ale o nácvik předem připravených scén. V jednu chvíli jsem se tomu musela normálně smát, protože to na mě působilo spíš jako nějaký manuál k výcviku než materiály, které si člověk nosí ze školy domů v igelitce spolu se svačinou a penálem. Ten kontrast mezi tím, jak běžně jsem to tehdy brala, a jak divně to vypadalo teď, byl dost velký.
A pak mi došlo, proč to působí tak tvrdě
Když jsem se v tom začala probírat víc, nacházela jsem další podobné věci. Rozpisy služeb, nácviky telefonátů, tabulky hodnocení, věty opravené červenou propiskou tak, aby zněly přesněji a správněji. Najednou mi došlo, jak velký důraz se tehdy kladl na postup, přesnost a na to, aby člověk neudělal chybu. Nešlo jen o to něco vědět, ale hlavně to podat správným způsobem. Proto na mě ty papíry dnes působily tak tvrdě. Na střední mi to přitom nepřišlo nijak mimořádné. Byla to prostě součást školy, praxí a přípravy, nic, nad čím by se člověk zastavoval. Asi právě proto mě to po letech zaskočilo ještě víc.
V jednu chvíli mě napadlo, že si to možná jen zpětně přibarvuju a že když to člověk vidí po letech, snadno mu to připadá přehnané. Vyfotila jsem tedy jednu stránku a poslala ji bývalé spolužačce. Odpověděla skoro hned, že doma má něco podobného a že to na ni dnes působí spíš jako příprava na přísnou kontrolu než jako běžné školní materiály. To mi vlastně stačilo. Uvědomila jsem si, že ten pocit nemám jen já a že nejde o nějakou moji momentální náladu při třídění skříně. Spíš jsem si najednou dokázala pojmenovat něco, co mi tehdy unikalo, totiž jak moc jsme byly vedené k tomu, aby všechno působilo správně, přesně a bez odchylky.
To hlavní mi došlo až cestou domů
Nakonec jsem většinu těch materiálů vyhodila. Nechala jsem si jen pár stránek, které mě opravdu pobavily a které jsem si chtěla schovat spíš jako připomínku než z nostalgie. Máma si jednu z nich přečetla se mnou a obě jsme nad tím jen kroutily hlavou. Přitom v době, kdy to vznikalo, by nám to nejspíš vůbec zvláštní nepřišlo. Byla to normální součást školy a člověk to nezkoumal, protože byl uvnitř a bral to automaticky. Když jsem pak odcházela domů, měla jsem v sobě trochu trapný pocit z toho, jak moc mi to celé kdysi připadalo běžné, ale zároveň i úlevu. Některé věci mi prostě docvakly až po letech, když jsem je viděla mimo původní kontext a bez toho, že bych je musela sama plnit.
