Článek
Na přelomu roku jsem měl hlavu hlavně v práci a doma. V práci jsme rozjížděli nový projekt, doma jsme řešili nemocné dítě a hlídání, do toho běžný provoz kolem školy a kroužků. Dálniční známku na nový rok jsem si jen napsal na žlutý papírek a přilepil ho na lednici s tím, že „na to se nezapomíná“. První lednový víkend jsme jeli k mým rodičům po dálnici a já si na známku vzpomněl až ve chvíli, kdy jsem vjížděl na nájezd. Bylo mi jasné, že ji nemám. V hlavě mi proběhlo: „Teď už kvůli tomu sjíždět nebudu, provoz je slabý, kontroly skoro nejsou.“ Řekl jsem si, že to jednou risknu a že večer, až děti usnou, si to prostě v klidu koupím online.
Jak jedno odložení spustilo lavinu problémů
Jenže večer probíhal úplně jinak, než jsem si představoval. Děti šly pozdě spát, mladší byl pořád ještě nachlazený, do toho mi naskočilo pár urgentních e-mailů z práce. Když jsem si konečně sedl, bylo po desáté, klížily se mi oči a na dálniční známku jsem si vůbec nevzpomněl. Další týden mě čekala cesta na služebku, zase po dálnici. V půlce cesty jsem si uvědomil, že známku pořád nemám. Chvíli jsem přemýšlel, že sjedu na benzínku a koupím ji, ale spěchal jsem, nechtělo se mi zdržovat. Řekl jsem si, že těch pár desítek kilometrů ještě risknu. V duchu jsem si to omlouval tím, že jednou za čas to nikdo neřeší, že zrovna mě přece nechytí. Po návratu domů jsem si úkol „koupit dálniční známku“ jen přesunul v kalendáři na další den, aniž bych to doopravdy udělal.
Zhruba po třech týdnech jsem našel ve schránce obálku s pruhem. Vzal jsem ji domů, hodil na stůl a otevřel až večer. Hned jak jsem uviděl hlavičku úřadu a níž fotku našeho auta s datem cesty k rodičům, bylo mi jasné, o co jde. Výzva k zaplacení pokuty za jízdu po dálnici bez známky. Ta částka mě nemile překvapila. Zrovna jsme s partnerkou řešili rozpočet kvůli plánované opravě koupelny, počítali jsme každou korunu. Ukázal jsem jí dopis a čekal jsem, co řekne. Naštvala se. Nejen kvůli penězům, ale hlavně kvůli tomu, že jsem to pořád odkládal a tvářil se, že to nějak dopadne. Řekla něco ve smyslu, že kvůli mojí lenosti teď budeme škrtat věci, které jsme plánovali. A já neměl co namítnout.
Když dorazí obálka s pruhem
Sedl jsem si k počítači a začal zjišťovat, jestli se s tím nedá něco dělat. Projížděl jsem diskuse, hledal, jestli neexistuje nějaká ochranná lhůta, o které občas někdo píše. Přesně ten typ příběhů „kamarád to měl taky a nějak mu to prošlo“. Nakonec jsem napsal i e-mail na kontakt uvedený ve výzvě. Zkusil jsem to popsat jako nedorozumění, že jsem si známku chtěl koupit, ale prošvihnul jsem to, jestli by nešlo něco udělat. Odpověď přišla rychle a byla úplně jasná: porušení předpisů, žádná výjimka, povinnost zaplatit. V práci jsem se o tom zmínil kolegům a ti si ze mě samozřejmě dělali legraci. Zároveň ale začali vyprávět svoje podobné průšvihy – zapomenuté povinné ručení, propadlá technická. Trochu se mi ulevilo, že v tom nejsem sám, ale na částce to nic nezměnilo.
Když jsem pokutu zaplatil, sedli jsme si s partnerkou znovu k rozpočtu. Bylo jasné, že někde budeme muset ubrat. Nakonec padla volba na novou skříň do dětského pokoje, kterou jsme chtěli koupit už delší dobu. Rozhodli jsme se, že ještě pár měsíců počkáme. Dětem jsme samozřejmě neříkali pravý důvod, jen jsme to podali jako „teď to ještě odložíme“. Mně ale bylo trapně. Měl jsem pocit, že jsem je kvůli úplné hlouposti, kterou jsem nebyl schopný zařídit včas, tak trochu připravil o něco, co jsme jim už slíbili.
Pokuta, která změnila rodinná pravidla
Ten večer jsem si sedl k mobilu a k počítači a prošel všechny důležité termíny, co nás čekají. STK a emise, pojištění, očkování dětí, školní platby, všechno možné. Na každou takovou věc jsem si nastavil připomínky, a to nejen do svého kalendáře, ale i do sdíleného rodinného. Měl jsem potřebu sám sobě dokázat, že nejsem neschopný dospělý, který kvůli jedné zapomenuté povinnosti zbytečně přichází o peníze. Nebyl to nijak hrdinský pocit, spíš vnitřní rozhodnutí, že tohle už nechci zažít znovu.
Když se blížila další cesta po dálnici, seděl jsem u počítače s předstihem a dálniční známku jsem koupil několik dní dopředu. Dával jsem si pozor na datum platnosti, radši jsem si to zkontroloval dvakrát. Potvrzení jsem si nejen nechal v e-mailu, ale i vytiskl a dal do auta. Když jsme pak jeli, poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že jedu v klidu. Stejně jsem si ale pokaždé, když jsme míjeli kameru nad dálnicí, vzpomněl na tu předchozí pokutu a obálku s pruhem ve schránce. Došlo mi, jak rychle se z jednoho „udělám to večer“ může stát problém za několik tisíc a pár nepříjemných rozhovorů doma. Od té doby beru tyhle malé administrativní věci mnohem vážněji, protože už vím, že jejich dopad je v reálném životě mnohem větší, než jak působí ve chvíli, kdy je jen odsuneme o den dál.
