Článek
Bylo po desáté a já si v kuchyni chystala čaj. V bytě bylo ticho, jen z obýváku tiše běžela televize. V dlani mi zavibroval telefon a na displeji svítilo „Máma“. V tuhle hodinu mi obvykle nevolá. Zvedla jsem hovor hned, ani jsem si nestihla utřít mokré ruce do utěrky. Ještě než jsem řekla „ahoj“, stáhl se mi žaludek. Něco ve mně vědělo, že to nebude nic, co by se dalo odložit na ráno.
Co mi máma řekla a co následovalo
„Babička dneska odešla,“ řekla máma. Ten obrat jsem znala, ale v tu chvíli mi zněl cize. Slzy mi vyhrkly do očí dřív, než jsem stihla cokoli říct. Opřela jsem se o linku, hledala kapesník a chvilku jsem jen lapala po dechu. Máma mluvila klidně, skoro úředně, jako by tím chtěla držet pohromadě mě i sebe. Slyšela jsem, jak si vybírá jednoduchá slova. Já jsem žádná neměla. Jen jsem párkrát přikývla a snažila se soustředit na její hlas.
Zeptala jsem se, jestli je doma sama a co potřebuje hned teď. Řekla, že je s tátou, že už je po všem a že máme ráno do nemocnice zavolat ohledně formalit. V hlavě se mi rozjel seznam věcí, které je potřeba zařídit, ale byla jsem malátná. Nabídla jsem, že sednu do auta a přijedu, ale pravda byla, že se mi třásly ruce a venku mrzlo. Nechtěla jsem riskovat. Domluvily jsme se, že ráno přijedu a začneme řešit, co bude dál. Ještě jsem se zeptala na pár drobností, spíš abych na lince zůstala o minutu déle.
Jak jsme to řekli bráchovi v noci
Po telefonu jsem jí slíbila, že se ozvu bráchovi, aby to nemusela říkat dvakrát. Položila jsem a šla do obýváku za partnerem. Podíval se na mě a výraz se mu změnil, ani se nemusel ptát. Postavil vodu na čaj a posadil mě na gauč. Vzal mě za ruku a chvíli jsme jen seděli. „Zavoláme bráchovi hned?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem. Měla jsem pocit, že všechno, co teď uděláme včas a srozumitelně, bude později o kousek snazší.
Zavolali jsme mu hned, i když bylo pozdě. Je lepší, když se to dozví od nás. Zvedl to rozespalý, bylo slyšet, že leží. „Je to kvůli babičce,“ řekla jsem a on ztichl. „Zemřela,“ dodala jsem po krátké pauze. Oba jsme chvíli mlčeli, protože nebylo co dodávat. Pak jsme probrali praktické věci. Domluvili jsme se, že ráno v devět budeme u mámy a on si zařídí v práci volno. Řekl, že přijede, i kdyby měl přijít o celý den, a že zavolá přítelkyni, aby s tím počítala.
Seznam úkolů, bezesná noc a cesta ráno
Pak jsem si na papír sepsala pár bodů, abych měla něco, čeho se chytnout: svíčku a pár fotek na stůl, své doklady, kapesníky, tmavé oblečení. K tomu poznámku zavolat do nemocnice hned po osmé a najít číslo na pohřební službu, kterou si přála babička. Máme jsem ještě napsala zprávu, že kdyby cokoli potřebovala v noci, jsem na telefonu. Partner nalil čaj, televizi jsem vypnula, zhasla v kuchyni a nastavila budík dřív. Lehla jsem si, ale spát mi nešlo. Chvíli jsem v mobilu prohlížela fotky babičky, hlavně ty z posledních let, a brečela do polštáře. Pak jsem telefon odložila, dýchala zhluboka a snažila se uklidnit, alespoň na pár hodin.
Ráno jsme vyjeli tak, abychom byli u mámy před devátou. Silnice byly mokré a v autě bylo ticho. Občas partner natáhl ruku a stiskl mi koleno, nic neříkal. Přemýšlela jsem, jak to u mámy bude vypadat, a snažila jsem se držet v hlavě pořadí kroků. Před domem jsem se ještě jednou nadechla a zazvonila. Otevřela máma s oteklýma očima. Objaly jsme se a na chvíli se mi ulevilo, že jsme spolu. V obýváku bylo uklizeno, na stole připravené hrnky a ubrousky.
Sedli jsme ke stolu a udělali si kávu. Za chvíli přišel z ložnice i táta a sedl si k nám. Neříkali jsme žádné dlouhé věty, spíš jednoduché věci, které bylo potřeba udělat. Zapsali jsme si, že zavoláme do nemocnice, domluvíme, kdy si můžeme vyzvednout věci a jaké papíry budou chtít. Probrali jsme, jakou pohřební službu oslovit, a kdo má doma babiččiny doklady. Brácha psal, že je na cestě. Všechno jsme brali krok za krokem. Nebylo to klidné, ale bylo to zvládnutelné, když jsme u toho seděli vedle sebe. A to byl v tu chvíli jediný pocit, který jsem unesla.
