Článek
K rodičům na malé město jezdím čím dál míň. Vždycky mi to trochu vyčítají, hlavně máma. Tentokrát jsem jela sama, přítel zůstal v Praze. V kuchyni to vonělo bábovkou a chvíli to vypadalo na klasické pohodové odpoledne. Probíraly jsme práci, zdraví, nové sousedy, takové ty běžné věci. Byla jsem po týdnu v kanceláři dost unavená, ale cítila jsem, že mi to ticho mimo Prahu dělá dobře. Máma měla dobrou náladu, pořád něco vytahovala z lednice a bylo vidět, jak si užívá, že má konečně čas všechno se mnou probrat.
Když máma slyší částku za nájem
Nějak mezi řečí jsem zmínila, že jsme s přítelem prodloužili nájem v Karlíně. Jen tak, jako praktickou informaci. Hned se toho chytila. Začala se vyptávat, jestli je to pořád stejný byt, jak je velký, jestli máme balkon a hlavně kolik to stojí. Na peníze je citlivá odjakživa. Vyrůstala v době, kdy se počítala každá koruna, a je zvyklá hodnotit lidi podle toho, jestli „umí hospodařit“. Snažila jsem se odpovídat spíš obecně, říkala jsem, že v Praze jsou prostě jiné ceny. Jenže ona nakonec bez okolků řekla: „A kolik vlastně platíte měsíčně?“
V tu chvíli jsem znejistěla. Věděla jsem, že jakmile řeknu konkrétní částku, bude následovat spousta komentářů. Přepočítala jsem si v hlavě, že v tom máme i garáž a služby, aby to aspoň v mojí hlavě působilo logicky. Pak jsem to prostě řekla: „Padesát čtyři.“ Na chvíli ztichla. Pak se ujistila, jestli slyšela správně: „Padesát čtyři tisíc?“ Zůstala jsem sedět u stolu a najednou jsem měla pocit, že jsem před ní malé dítě, které udělalo něco nerozumného. Přitom jsem ještě před minutou měla z našeho bydlení docela dobrý pocit.
Střet dvou světů: hypotéka vs. nájem
Máma hned začala nahlas počítat, kolik je to za rok. Pak to srovnala s tím, za kolik kdysi s tátou koupili celý dům. Opakovala, že za takové peníze bychom u nich ve městě už dávno měli vlastní byt a že tohle je vyhazování do vzduchu. Vysvětlovala jsem, že v Praze to tak prostě je, že máme oba slušné platy a nechceme trávit dvě hodiny denně dojížděním. Snažila jsem se mluvit klidně, ale v sobě jsem cítila směs vzteku a pochybností. Najednou jsem si sama nebyla jistá, jestli všechny ty argumenty o „kvalitě života“ nejsou jen naučené fráze, kterými si obhajuju, že posíláme tolik peněz cizímu člověku.
Z debaty o konkrétním nájmu jsme se dostaly k tomu, jak „dneska mladí“ žijí. Podle ní žijeme z ruky do pusy, utrácíme za cestování a kavárny a nemyslíme na budoucnost. Zkoušela jsem jí vysvětlit, že hypotéka pro nás není samozřejmé řešení. Že představa dvacetiletého dluhu mě děsí možná víc než vysoký nájem. Říkala jsem jí, že v práci nemám jistotu na celý život jako oni ve fabrice, že se kdykoli může změnit vedení, podmínky nebo firma prostě skončí. Máma vrtěla hlavou, ale chvílemi jsem cítila, že jí to aspoň trochu narušuje zažité představy.
Co ve mně zůstalo po víkendu doma
Když začala být atmosféra napjatá, rozhodla jsem se udělat něco, co normálně nedělám. Otevřeně jsem jí řekla, kolik s přítelem dohromady vyděláváme. U nás doma se přesné částky nikdy moc neprobíraly, vždycky se mluvilo spíš v obecné rovině. Teď jsem měla pocit, že musím ukázat, že to nemáme úplně bez rozmyslu. Vysvětlila jsem jí, kolik zaplatíme nájem, kolik utratíme za běžný provoz, kolik si odkládáme. Viděla jsem na ní, že je překvapená. Nečekala, že nám po zaplacení všeho ještě něco zbyde. Přiznala, že ty částky jsou pro ni skoro nepředstavitelné, že celý život počítala s jinými čísly.
Zbytek víkendu jsme k tématu peněz sklouzávaly jen okrajově. Občas si ještě neodpustila poznámku, že „za tohle by jeden měl nové auto“, ale už to nebylo tak vyhrocené. V neděli večer jsem seděla ve vlaku zpátky do Prahy a v hlavě si přehrávala jednotlivé věty. Pořád mě trápilo její označení našeho nájmu za vyhazování peněz. Zároveň jsem ale cítila, že chápu, odkud to bere. Ona vyrostla v jiném světě, kde byla jasná cesta: šetřit, koupit, splatit, zůstat.
Cestou jsem si říkala, jestli bych neměla svoje finance líp promyslet, mít nějaký jasnější plán než „ono to nějak půjde“. Zároveň ve mně byl odpor k tomu řídit se jen radami, které fungovaly před třiceti lety. Uvědomila jsem si, že ten rozhovor pro mě byl vlastně důležitý. Přinesl mi lehký stud, že žiju jinak, než by si ona představovala. Ale i úlevu, že konečně ví, jak to máme nastavené, a že se o tom umíme bavit bez úplné hádky. A někde mezi tím vzniklo rozhodnutí být v rozhovorech o penězích s mámou otevřenější, i když mi z toho pokaždé není úplně dobře.
