Článek
Máma umřela po nemoci a od té chvíle jsem fungoval hlavně prakticky. Volání, papíry, domluvy, termíny, oblečení, kdo kdy kam přijede. Sestra řešila, aby byl pohřeb klidný a důstojný, táta byl po celou dobu hodně potichu a většinu věcí nechával na nás. Nevyčítal jsem mu to, spíš jsem viděl, že je úplně mimo a nemá sílu něco rozhodovat. Mně samotnému pomáhalo, že jsem měl pořád co dělat. Když člověk běhá kolem konkrétních věcí, nemusí tolik přemýšlet. Už ráno v den pohřbu jsem necítil vyloženě smutek, spíš takové otupění. Věděl jsem, co mám udělat, a držel jsem se toho.
Když už nebylo co zařizovat
Když jsme přišli do obřadní síně, poprvé mě naplno zasáhlo, že už se to opravdu děje. Všechno bylo nachystané, lidé přicházeli, květiny byly na místě a najednou nebylo kam uhnout. Do té doby jsem pořád trochu fungoval v režimu, že je potřeba něco zařídit, ale tam už nebylo co řešit. Jen tím projít. Zdravil jsem příbuzné, podával ruce, nechával se objímat a automaticky říkal děkuju. Upřímně jsem skoro nevnímal, kdo mi co říká. Viděl jsem obličeje, slyšel útržky vět, ale moc se to ke mně nedostávalo. Hlavně jsem se díval po tátovi. Působil na mě, že je na hraně, a měl jsem pocit, že se nemůžu sesypat i já. Jako bych tím všechno ještě zhoršil.
Během obřadu jsem se většinu času díval dolů nebo na rakev. Nechtěl jsem sledovat ostatní lidi, jejich výrazy ani to, kdo pláče. Stačilo mi vědět, že tam jsou. Když zaznělo mámino jméno a pár obyčejných věcí z jejího života, došlo mi až nepříjemně silně, jak moc byla součástí našich normálních dnů. Ne nějak ve velkých gestech, ale v tom běžném, co člověk bere jako samozřejmost. Že zavolá. Že se na něco zeptá. Že připomene věc, na kterou bych zapomněl. Že prostě je. A právě to mě zasáhlo víc než cokoliv jiného. Pořád jsem to ale držel v sobě. Měl jsem v hlavě zvláštní blok, že teď přece nemůžu začít nahlas brečet před všemi. Nevím, proč jsem to tak měl nastavené, ale v tu chvíli to pro mě bylo skoro pravidlo.
To jediné, co zůstalo nevyřčené
Když obřad skončil, lidé k nám začali chodit, podávali nám ruce, něco řekli a pomalu odcházeli. Byla to taková zvláštní směs únavy a povinnosti. Člověk ví, že ti lidé to myslí dobře, a zároveň už nemá kapacitu nic přijímat. Sestra mě v jednu chvíli vzala za loket a zeptala se pohledem, jestli chci jít ven. Jenže mně v tu chvíli přišlo divné prostě odejít. Jako bych něco nedokončil. A tehdy mi došlo, co to je. Poslední týdny s mámou byly plné nemocnice, léků, kontrol, toho, co je potřeba zařídit a jak co zvládnout. Když jsme spolu mluvili, byly to většinou praktické věci. Jak jí je, co potřebuje, co mám přivést, co domluvit. A najednou mi došlo, že jsem jí vlastně neřekl nic osobního. Nic, co by nebylo kolem nemoci.
Když už většina lidí odešla a u rakve se na chvíli udělal prostor, prostě jsem k ní došel. Nebyl v tom žádný plán ani nějaký předem připravený moment. Jen jsem cítil, že to musím udělat teď, jinak odejdu a zůstane to ve mně. Položil jsem na rakev ruce a pak jsem ji objal. Vůbec jsem neřešil, jak to vypadá nebo kdo se dívá. V tu chvíli mi to bylo jedno. Řekl jsem jen: „Mami, mám tě rád a promiň, že jsem to říkal tak málo.“
A přesně v tu chvíli to ze mě spadlo. Rozbrečel jsem se tak, jak jsem to předtím celý týden zadržoval. Ne nějak okázale, spíš to najednou nešlo zastavit. Sestra mě nechala být, za což jsem jí dodnes vděčný. Táta stál kousek stranou a nijak do toho nevstupoval. Myslím, že chápal, že to potřebuju udělat po svém. Neodcházel jsem z pohřbu smířený ani klidný, to vůbec ne. Nepřišel žádný pocit uzavření nebo úlevy v tom hezkém slova smyslu. Ale poprvé od máminy smrti jsem neměl pocit, že v sobě něco násilím zadržuju. Bylo to venku. A i když to bolelo, bylo to pravdivější než celé to předchozí fungování, ve kterém jsem se držel jen proto, že jsem měl pocit, že musím.
