Článek
Je to úplně obyčejný všední večer. Uklízím po večeři, dítě už spí a v obýváku běží televize jen tak jako kulisa. Manžel vstane z gauče, vezme pytel z koše a jen tak mezi řečí řekne, že jde vynést odpadky. Nepřijde mi na tom nic zvláštního, děláme to oba automaticky. V hlavě mám ještě seznam drobností, co je potřeba dodělat na zítřek, a upřímně mě vůbec nenapadne, že by na téhle situaci mohlo být něco problematického. Zabouchnou se dveře a já pokračuju ve svých večerních povinnostech.
Dvacet minut ticha a rostoucí nervozita
Když se po nějakých dvaceti minutách rozhlídnu a dojde mi, že se pořád nevrátil, na chvilku mě to zarazí. Podívám se z okna na dvůr, ale nikde ho nevidím. Napadne mě, že si možná jen odskočil do trafiky nebo do večerky pro něco k jídlu. Vytáhnu mobil, napíšu mu zprávu, nic. Zkusím mu zavolat, párkrát to zazvoní, ale nebere to. Druhý pokus už spadne do hlasové schránky. Po chvíli je mobil úplně nedostupný. Cítím, jak se ve mně zvedá nervozita, ale pořád se snažím držet při zemi. V hlavě si vymýšlím racionální důvody, proč se neozývá, a přesvědčuju sama sebe, že se za chvíli objeví.
Po hodině už se mi ty racionální scénáře začnou rozpadat. Najednou vidím jen to, jak leží někde na chodníku, sražený autem, a nikdo mi nedává vědět. Mám sto chutí se obléct a jít ho hledat, projet okolní ulice, ale dítě spí v pokoji a nemám ho komu svěřit. Chvíli přemýšlím, že zazvoním na sousedy, pak že zavolám rodičům, ale je pozdě večer a já nechci všechny vyplašit kvůli něčemu, co možná za pět minut skončí. V ruce mačkám telefon a pořád dokola přepínám mezi voláním, messengerem a mapou, i když vím, že mi to nic nového neřekne. S každou další půlhodinou se do strachu míchá pocit, že to, co dělá, je prostě strašně neuctivé.
Mezi policií, nemocnicí a hospodou
Někdy kolem jedenácté mě napadne policie a nemocnice. V hlavě si přehrávám, jak bych to vysvětlovala do telefonu: „Manžel šel vynést odpadky a nevrátil se.“ Zní mi to absurdně i zoufale zároveň. Hned pak mi ale naskočí jeho hlas, jak se mi směje, že jsem hysterická, že zbytečně dělám scény, že dospělý chlap se přece může někde zdržet. Tenhle představovaný výsměch mě zastaví víc než moje vlastní obavy. Sedím na gauči, poslouchám ticho v bytě, z telefonu pořád nic. Začínám být spíš naštvaná než vyděšená. Připadám si bezmocně a závislá na tom, až si vzpomene.
Když kolem půlnoci konečně klapnou dveře, cítím hlavně úlevu, která se během pár vteřin promění v hněv. Manžel vejde dovnitř s plastovou taškou v ruce, ze které vykoukne láhev piva a nějaké brambůrky. Lehce z něj cítím alkohol a on skoro vesele mezi řečí poví, že potkal souseda a šli „jen na jedno“. První, co ze mě vypadne, je otázka, proč se celou dobu vůbec neozval. Pokrčí rameny, že se mu vybil mobil, a ještě dodá, že přece nejsem jeho máma, aby hlásil, kde je. V tu chvíli mi dojde, že tuhle větu si v sobě asi budu pamatovat hodně dlouho.
Hádka, která otevře staré rány
Ve mně praskne trpělivost, kterou jsem si do té doby držela. Začnu mluvit mnohem ostřeji, než jsem si představovala. Vysvětluju mu, jak jsem se bála, že se mu něco stalo, že jsem tu seděla s dítětem a nevěděla, jestli mám volat policii. Říkám mu, že by stačila jedna jediná zpráva z cizího telefonu, od souseda, z hospody, odkudkoliv. On to ale pořád shazuje. Opakuje, že si potřebuje taky odpočinout, že přece nemůže být pořád jen doma a že není malý kluk, aby někomu podával hlášení. Hádka se rychle stočí k tomu, jak se v poslední době míjíme, jak mám pocit, že jeho potřeby jsou vždycky důležitější než moje, a že já musím být ta, která se přizpůsobí.
Když už nejsme schopní spolu mluvit bez toho, aby to zase přerostlo v křik, hádka postupně utichne. On si vleze do postele, otočí se na bok a za chvíli slyším, jak pravidelně dýchá. Já zůstanu sedět v kuchyni, koukám před sebe a dochází mi, že mě vlastně nejvíc ranilo to, jak tu situaci shodil. Ne omluva, ne snaha pochopit, co se ve mně dělo, jen obrana a ironie. Potichu brečím, abych nevzbudila dítě, a v hlavě se mi začnou skládat všechny podobné „maličkosti“, které jsem dřív omlouvala tím, že je unavený, přetažený, má stres v práci. Poprvé si připustím, že to možná není jednorázová blbost, ale způsob, jak náš vztah dlouhodobě nastavuje.
Ráno je mezi námi těžké ticho. On se chová, jako by se nic zvláštního nestalo, jen je trochu protivný a unavený. Já funguju mechanicky – chystám snídani, balím batůžek do školky, organizuju ráno. Uvnitř mi ale pořád běží ten večer a s ním otázka, co s tím. Když odchází do práce, jen krátce řeknu, že se k tomu budeme muset vrátit, protože pro mě tohle není v pořádku. V jeho očích vidím spíš nechuť to otevírat než snahu něco řešit. A tak si v duchu nastavím, že tohle už přecházet nebudu. Že si buď jasně vymezím hranice, nebo si řeknu o pomoc někomu zvenku, protože sama už to dál nedokážu přehlížet.
