Článek
Manžel pár dní nadával na zub, ale nebylo to nic, co by u něj člověka hned donutilo jednat. Bolest různě shazoval, bral si prášky na bolest a tvářil se, že to nějak přejde. Jenže tvář mu začala otékat a bylo vidět, že už ho to netáhne jen v jednom zubu, ale dál do čelisti. Přestal pořádně jíst, mluvil míň a byl protivný hlavně z toho, že mu není dobře. K zubaři šel až ve chvíli, kdy už to opravdu nešlo vydržet. Když se vrátil, měl antibiotika a informaci, že je to zánět a že se to musí hlídat. Mně se tehdy ulevilo. Měla jsem pocit, že se konečně děje to, co se mělo stát už o něco dřív, a že teď už se to snad začne zlepšovat.
Jenže klid nepřišel
Jenže hned ten večer mi nepřipadal v pořádku. Nechtěla jsem hned dělat závěry, protože měl za sebou vyšetření, byl nevyspalý, skoro nejedl a bylo logické, že bude vyčerpaný. Vzal si první dávku léků, lehl si a bylo na něm vidět, že je úplně bez energie. Říkal, že je mu zima a že chce hlavně spát. Navrhovala jsem, že pokud se to přes noc nijak nezlepší, pojedeme znovu k lékaři nebo někam na pohotovost. On to ale bral tak, že antibiotika přece nezačnou fungovat hned a že by bylo zbytečné plašit. Tak jsem ho nechala odpočívat, i když jsem z toho klidná nebyla. Pořád jsem si opakovala, že už léky má a že tělo prostě potřebuje čas.
Další den zůstal doma a většinu času prospal. Skoro nic nesnědl, jen trochu pil, a i to spíš proto, že jsem mu to připomínala. Otok měl pořád výrazný a přišlo mi, že je malátnější než den předtím. Mluvil málo, spíš jen odpovídal, že ho bolí pusa a celá hlava, a bylo vidět, že nemá sílu se o čemkoli bavit. Znovu jsem do něj hučela, že by měl aspoň zavolat doktorovi nebo že prostě pojedeme. On ale nemocnice nesnášel, odkládal to a vracel se k tomu, že tomu musíme dát čas. Já jsem začala pochybovat sama o sobě. Říkala jsem si, jestli nejsem zbytečně vystresovaná, když už léčbu má a zánět v zubu přece není nic, co by člověk neznal.
Pak přišel okamžik, který všechno změnil
K večeru mi ale přišel ještě slabší než ráno, a to mě vyděsilo víc než všechno předtím. Chvíli seděl v kuchyni, pak si zase šel lehnout, protože prý potřebuje hlavně klid. Byl unavený tak, že se mi to nezdálo normální. Několikrát jsem se ho ptala, jestli se mu hůř nedýchá, jestli se mu nemotá víc hlava a jestli nemám někam volat. Všechno odmítal s tím, že léky zabírají pomalu a že to musíme vydržet. Nachystala jsem mu vodu, další dávku antibiotik a chodila ho kontrolovat. V noci jsem stejně nespala pořádně, jen jsem střídavě ležela a poslouchala, jestli je všechno v pořádku. Měla jsem nepříjemný pocit, ale pořád jsem se držela toho, že ráno bude lépe, a když ne, tak už pojedeme bez dalšího přemlouvání.
Ráno jsem vstala dřív než on, což bylo normální. Nejdřív mi nic nepřišlo divné. Pak jsem na něj zavolala a nijak nereagoval. Myslela jsem si, že tvrdě spí, protože předchozí dny skoro jen spal a byl úplně vyčerpaný. Když jsem k němu ale přišla blíž a zkusila ho probrat, během vteřiny mi došlo, že je něco strašně špatně. Volala jsem záchranku a dělala všechno, co mi po telefonu říkali, ale už mu nebylo pomoci. Ten přechod od obyčejné starosti k něčemu, co už se nedá vzít zpátky, byl tak rychlý, že jsem to vůbec nestíhala chápat. Ještě večer předtím jsem řešila léky, pití a jestli znovu otevře pusu, a najednou jsem stála uprostřed něčeho, na co člověk není schopný se připravit.
A v hlavě zůstaly jen otázky
Pak se u nás střídali záchranáři a další lidé a já jim pořád dokola říkala, že byl ještě před dvěma dny u zubaře a přišel domů s antibiotiky. V tu chvíli mi nikdo neuměl přesně vysvětlit, co se stalo, jen jsem slyšela, že někdy se může stav zhoršit mnohem rychleji, než člověk čeká. Mně ale v hlavě běžela pořád ta stejná věc. Proč jsem víc netlačila na to, abychom jeli hned. Proč jsem přijala, že to chce jen zaspat. Proč jsem se nechala uklidnit tím, že už má léky. Vím, že člověk zpětně přemýšlí jinak, než když je uprostřed situace, a stejně se z toho nedokážu dostat. Zůstalo ve mně hlavně prázdno, šok a bezmoc. Pořád se mi vrací, jak obyčejně to celé začalo a jak nepochopitelně rychle se to změnilo v něco, s čím se dodnes neumím srovnat.
