Článek
Když jsem ten večer přišla z práce domů, byla jsem unavená, ale v hlavě jsem měla jen to, jak se těším na klidnou večeři s manželem a dětmi. Poslední týdny jsme oba pořád někde běhali, řešili termíny, kroužky, pracovní věci. V kuchyni už seděly děti u stolu, talíře byly nachystané a manžel seděl na své straně, před sebou jídlo a v ruce telefon. Když jsem vešla, ani se pořádně nezvedl, jen napůl zvedl hlavu, usmál se jedním koutkem a řekl, že je všechno v pohodě, jen že je „trochu unavenej“. Zarazilo mě to, ale přičetla jsem to náročnému dni. Pozdravila jsem děti, nandala si jídlo a snažila se přepnout do domácího režimu.
Ticho u stolu, které nešlo ignorovat
U večeře ale ta jeho „únava“ začala působit divně. Skoro nejedl, jen do jídla dloubal vidličkou a občas se zadíval před sebe. Děti to taky cítily, najednou bylo u stolu ticho, které u nás normálně nebývá. Když se ho dcera na něco ptala, odpověděl jedním slovem nebo úplně mimo. Po chvíli se náš starší syn zeptal, jestli je táta naštvaný. Manžel rychle zareagoval, že není, že má jen „hlavu jinde“, a hned stočil řeč na školu a kroužky. Všimla jsem si, jak se vyhýbá všemu, co se týká jeho, a v břiše jsem začala cítit nepříjemný tlak. Připomínalo mi to dobu, kdy měl před pár lety problém v práci a taky dělal, že se nic neděje.
Zkusila jsem to nejdřív opatrně. Zeptala jsem se, jaký měl den a jestli se něco neděje v práci. Odpověděl jednou větou, že všechno je v pohodě, a dodal, že „to nebudeme řešit u jídla“. To, jak to řekl, mě zasáhlo. Nesnažila jsem se ho vyslýchat, jen jsem chtěla vědět, jestli je něco, co bych měla vědět i já. Děti okamžitě ztichly, protože u stolu bylo cítit napětí. Raději jsem nic neříkala a nechala to být, aby se večeře úplně nerozpadla. Jenže v hlavě mě napadaly různé otázky, co se děje, proč se mnou nemluví, a zároveň jsem cítila vztek, že mě od sebe takhle odstrkuje.
Kuchyň, telefon a poslední kapka trpělivosti
Po večeři jsem poslala děti do pokojů, aby si dodělaly úkoly, a začala uklízet kuchyň. Normálně mi s tím pomáhá, tentokrát si vzal talíř, odnesl ho do dřezu a beze slova zmizel do obýváku. Slyšela jsem, jak si sedl na gauč a jak zase cvaká po telefonu. Myla jsem nádobí a snažila se uklidnit, říkala jsem si, že možná fakt jen potřebuje ticho. Jenže čím déle jsem tam stála sama, tím víc mě to štvalo. Nakonec jsem si utřela ruce do utěrky a šla za ním. Sedla jsem si naproti němu a řekla mu klidně, ale přímo, že vidím, že něco není v pořádku, a že mi vadí, když mi pořád jen tvrdí opak.
Jeho první reakce byla úplně automatická. Zopakoval, že je prostě unavený a že to přeháním. Odložil telefon na stolek, ale bylo vidět, že by ho nejradši hned zase vzal zpátky do ruky. Viděla jsem, jak má sevřenou čelist, a v tu chvíli jsem si říkala, že jestli zase udělá, jako by se nic nedělo, tak už opravdu vybuchnu. Řekla jsem mu, že tohle jeho mlžení už znám, že to dělal i dřív, a že jestli má nějaký problém, tak o něm chci vědět. Stejně jako on chce vědět o mých problémech, když řeším něco já. Na to zmlknul, podíval se chvíli někam vedle mě a pak dolů do země. Trvalo pár vteřin, než tiše řekl, že mě vlastně chtěl „šetřit“ a že nechtěl, abych měla zbytečné starosti.
Konečně pravda o práci a našich obavách
Pak mi začal postupně říkat konkrétní věci. Řekl, že se mu v práci nedaří tak, jak mi líčil. Že jeden projekt skončil průšvihem, že vedení je nespokojené a že se bojí, že nedostane odměny, se kterými jsme počítali kvůli plánované rekonstrukci. Přiznal, že proto poslední týdny hůř spí, bere přesčasy a snaží se to nějak zachránit, nejlépe tak, abych o tom vůbec nevěděla. Jak mluvil, viděla jsem, že má blízko k pláči, a to se u něj často nestává. V tu chvíli se mi ulevilo, že nejde o nic jako nevěra, na kterou jsem si v duchu pár sekund předtím taky vzpomněla jako na jednu z možností. Ale zároveň mě zabolelo, že si to nesl celé týdny sám a mě od toho držel stranou.
Řekla jsem mu, že rozumím tomu, že mě chtěl chránit, ale že se pak děje přesně to, co se dělo ten večer. Cítím, že něco není v pořádku, chová se jinak, než mluví, a já si v hlavě začnu domýšlet ty nejhorší scénáře. Řekla jsem mu, že je pro mě mnohem snesitelnější slyšet nepříjemnou pravdu včas, než žít v nejistotě a přemýšlet, co jsem udělala špatně. Dohodli jsme se, že příště radši řekne, že má problémy, i kdyby jen v náznacích, a že si spolu sedneme nad rozpočtem a připravíme se na variantu, že odměny prostě nebudou. Jakmile to zaznělo nahlas, napětí mezi námi trochu polevilo. Problémy nezmizely, ale večer už jsme pak strávili klidněji. A já jsem si z toho odnesla hlavně to, že věta „je všechno v pohodě“ nic neznamená, když chování říká pravý opak.
