Článek
V nové práci jsem byla asi půl roku a pořád jsem měla pocit, že tam nemám úplně jisté místo. Dělala jsem referentku zakázek ve firmě, kde se všechno řešilo hodně rychle a nahlas. Šéf byl ten typ, co zvýší hlas kvůli špatně pojmenovanému souboru, a nikdo se s ním moc nehádal. Spíš se před ním člověk snažil nebýt vidět. Já jsem si říkala, že hlavní cíl je přežít zkušebku a moc nevyčnívat. Do toho k nám nastoupila nová kolegyně, Jana. Bylo vidět, že je šikovná, ale nervózní. Připomínala mi mě před pár měsíci – snaha všechno pochopit, hlavně nic nepokazit.
Jak jsem Janu učila špatný postup
Protože jsem na té pozici byla o něco déle, připadlo na mě ji zaškolit. Náš systém zakázek je zbytečně komplikovaný a ani já jsem se v něm necítila jistě. Spoustu věcí jsem dělala podle toho, jak mi je ukázala předchozí kolegyně, bez hlubšího pochopení. Věděla jsem, že se chystají nějaké změny postupů, ale slyšela jsem o tom jen stručně na poradě, kde šéf spíš křičel, než vysvětloval. Když jsem pak seděla s Janou u počítače, automaticky jsem jí ukazovala „starý“ způsob, protože to byl ten, který jsem sama používala. Nechtěla jsem před ní vypadat, že něco nevím. Viděla jsem, jak si všechno pečlivě zapisuje a občas se ještě doptává. V tu chvíli mi lichotilo, že se na mě tak spoléhá.
O pár dní později byla porada. Standardní scénář: všichni namačkaní v zasedačce, šéf ve dveřích, krátké ticho. Tentokrát ale vytáhl konkrétní zakázku, která byla špatně zaevidovaná, a kvůli tomu se zdržela fakturace větší částky. Bylo vidět, že hledá viníka. Podíval se do systému a přečetl nahlas Janino jméno. Okamžitě se do ní pustil, že tohle je základní věc, že ohrožuje firmu a že takovou chybu si nemůže dovolit. Jakmile promítl na obrazovku detaily zakázky, došlo mi, že postupovala přesně podle toho, co jsem jí ukazovala. Bylo mi jasné, že jsem ji k té chybě vlastně navedla. Zároveň jsem si uvědomovala, že změna postupu nikdy nebyla pořádně vysvětlená.
Porada, ticho a můj strach ozvat se
V místnosti bylo úplné ticho, ozýval se jen jeho hlas. Všichni koukali do stolů nebo do poznámek, jako by se jich to vůbec netýkalo. Já jsem cítila, jak se mi rozbušilo srdce, protože jsem přesně věděla, co bych měla říct. Chtěla jsem se ozvat, že Jana dělala to, co jsem jí ukázala já, a že v tom není sama. V hlavě jsem měla větu: „Ten postup jsme takhle používali všichni, změna nebyla jasně zadána.“ Jenže hned za tím naskočila vzpomínka, jak mě šéf před časem seřval kvůli jedné nevinné otázce na termíny. Tehdy jsem se třásla ještě půl dne. Teď jsem seděla, dívala se na papír před sebou a říkala si: „Když se ozveš, schytáš to taky. Jsi tu teprve chvíli. Nezvládneš další konflikt.“
Jana se přitom snažila bránit. Řekla, že se řídila tím, co jí bylo ukázáno, a že myslela, že tak je to správně. Šéf ji okamžitě utnul s tím, že každý je zodpovědný za svou práci a že si měla informace ověřit. Nikdo v místnosti neřekl nic. Ani náznak toho, že by se někdo přidal a řekl, že ten systém není jasný. Já jsem pořád mlčela a bylo mi hůř a hůř. Věděla jsem, že když se neozvu, nechám ji v tom samotnou. Zároveň jsem ale měla úplně konkrétní strach: že přijdu o práci, že mě zařadí mezi „problémové“. Šéf pak oznámil, že dostane vytýkací dopis, a pokud se něco podobného stane znovu, bude se „řešit další postup“. Když porada skončila, všichni rychle odešli, jako by se nic zvláštního nestalo.
Rozhovor v kuchyňce a dávka výčitek
V kuchyňce jsme se pak potkaly jen my dvě. Dělala si čaj, ruce se jí trochu třásly. Zeptala se mě, jestli jsem ten postup dělala dřív taky tak. V tu chvíli jsem se cítila strašně trapně. Přiznala jsem, že jsem jí ukázala přesně to, co jsem sama dělala, a že jsem o změnách slyšela jen kraťoučce. Řekla jsem, že je mi to líto, ale zároveň jsem nepřiznala všechno. Neřekla jsem jí, že jsem na poradě seděla s tím, že bych ji mohla podržet, a radši jsem mlčela. Styděla jsem se jí to říct. Jana jen pokývala hlavou, poděkovala a řekla, že si to potřebuje srovnat. O pár týdnů později dala výpověď, ještě ve zkušební době. Na rozloučení jen poznamenala, že pro ni tohle prostředí není.
Já jsem u té firmy zůstala, ale tenhle moment mám v hlavě dodnes. Často si to přehrávám. Přemýšlím, jestli jsem tehdy měla riskovat a říct před všemi, jak to bylo, i za cenu, že se šéf naštve i na mě. Jedna moje část mi jasně říká, že jsem byla zbabělá a nechala jsem ji v tom. Že jsem si chránila vlastní klid na úkor někoho jiného. Druhá část ale připomíná, že celá situace nebyla jen o mně. Že chyba byla i v systému, v nejasné komunikaci, v šéfovi, kterého se všichni bojíme natolik, že radši mlčíme. Od té doby, kdykoli v práci zvažuju, jestli něco říct, vrací se mi tahle scéna. Snažím se víc ozvat, ale stejně si nikdy nejsem úplně jistá, kde je ta hranice mezi tím chránit sebe a nenechat druhé bez podpory.
