Článek
Když jsem to ráno seděla v tramvaji se složkou na klíně, měla jsem pocit, že jedu pro oficiální potvrzení, že mám „hotovo“. Čtyřicet let v práci, mezi tím dvě mateřské, občas zkrácený úvazek, jinak od rána do večera. Vždycky jsem si říkala, že aspoň na důchod budu mít trochu klid, že už nebudu muset pořád řešit, jestli si můžu vzít dovolenou nebo přesčasy. V hlavě jsem měla představu, že si s manželem konečně dopřejeme víc času na sebe: třeba jednou za rok levnou dovolenou u moře, občas výlet, prostě normální skromný důchod bez velkého stresu. Trochu mě sice hlodalo, že jsem měla v práci výpadky a nižší platy, ale vždyť jsem přece pracovala pořád. Říkala jsem si, že stát to nějak zohlední.
V čekárně na důchod a první šok
Na okresní správě sociálního zabezpečení byla čekárna skoro plná lidí v mém věku. Někteří koukali do mobilu, někdo si četl noviny, nikdo se moc nebavil. Vzala jsem si číslo, sedla si co nejdál od přepážek a snažila se neposlouchat, co se tam řeší. Stejně se tomu nedalo úplně vyhnout, občas zazněla nějaká otázka, občas povzdech. Přede mnou vyšla paní s takovým zvláštním výrazem, ani naštvaná, ani ubrečená, spíš bez výrazu. V tu chvíli jsem začala v hlavě počítat, kolik bych asi tak mohla mít. Zkusila jsem si to podle těch tabulek, co člověk občas vidí na internetu. Nevycházelo to nijak skvěle, ale pořád jsem věřila, že to bude aspoň „důstojné“. Pořád jsem měla v sobě ten pocit, že když člověk celý život platí, tak ho stát na stará kolena nenechá na holičkách.
Když naskočilo moje číslo, zvedla jsem se a najednou cítila, jak mi těžknou nohy. U okénka seděla mladší úřednice, mluvila klidně a věcně, nebyla ani zvlášť vstřícná, ani neochotná, prostě rutina. Vzala si moje papíry, něco ťukala do počítače, chvilku to trvalo. Já zatím koukala na plakát za ní o „aktivním a bezpečném stáří“ a připadal mi skoro ironický. Pak se ke mně otočila, řekla výslednou částku a začala vysvětlovat, že je to orientační výpočet. Nejdřív mi to číslo nic neříkalo, nějak jsem ho nevnímala. Až když mi podala ten vytištěný papír a já ho měla před sebou, došlo mi, že tohle má být moje měsíční „jistota“. Číslo, ze kterého máme s manželem žít skoro dvacet let, možná i víc.
Když čísla nevychází ani na papíře
Cítila jsem, jak mi hoří tváře a v hlavě se mi hned vybavil seznam všech našich pravidelných plateb. Nájem, zálohy na energie, léky, jídlo, manželovy kontroly u doktorů, moje kontroly. Zeptala jsem se, jestli se s tím dá něco dělat, jestli se dá něco dopočítat, přehodnotit. Úřednice mi klidně vysvětlila, že takhle to prostě vychází, že jsem měla období s nižšími odvody a výpadky, a že to systém bere podle tabulek. Žádná záchranná varianta, žádné „zkusíme se na to ještě podívat“. Jen prosté „takhle to je“. Poděkovala jsem, vzala papír a vyšla zpátky do čekárny. Musela jsem si hned sednout, protože se mi udělalo slabo. Chvíli jsem jen zírala na ten výměr a říkala si dokola: „To není možný. Tohle není za čtyřicet let práce.“
V tramvaji cestou domů jsem vytáhla z peněženky složenky a účtenky, co tam nosím, a zkusila je v duchu porovnávat s tou částkou. Vždycky to skončilo mínusem. Přemýšlela jsem, jestli to manželovi vůbec říct, nebo to nějak zlehčit. Napadlo mě, že bych mu řekla o něco nižší číslo, ale hned jsem věděla, že to je nesmysl. Stejně by se to brzy ukázalo a hlavně v tomhle nemůžu být sama. Když jsem přišla domů, položila jsem mu papír na stůl. Přinesl si svůj důchodový výměr a poprvé jsme si vedle sebe položili ty dvě částky, jako by to byl náš nový „rodinný příjem“. Začali jsme počítat, co nám zůstane po zaplacení všeho základního. Bylo jasné, že z tohohle se bez přivýdělku žít dlouhodobě nedá. Úspory skoro žádné, všechno jsme vždycky nějak utratili za běžný provoz nebo něco dali dětem.
Dovolená pryč, místo ní brigáda v důchodu
Večer jsme seděli nad papírem a psali si položku po položce. Dovolená u moře šla jako první pryč, pak večeře v restauraci, kino, větší opravy v bytě jsme dali do kolonky „jen když se něco rozbije úplně“. I u takových věcí, jako je kadeřnice, jsem si udělala poznámku „méně často“. Manžel navrhl, že by se zkusil poptat po nějaké lehčí brigádě v ostraze. Já jsem si vzpomněla na bývalou kolegyni, co dělá pár dní v týdnu na pokladně v supermarketu. V tu chvíli mi došlo, že ten vysněný klidný důchod bude spíš další fáze hledání způsobů, jak to celé zvládnout. Bylo mi úzko, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu z toho, že aspoň víme, na čem jsme, a nemusíme si nic malovat. Místo vysněného období bez starostí jsme si prostě nastavili nový režim.
Druhý den jsem volala kamarádce, původně kvůli úplně jiné věci, a mezi řečí jsem jí řekla, kolik mi ten důchod vyšel. Čekala jsem, že se zhrozí, ale ona se jen smutně zasmála a řekla, že je na tom skoro stejně. Postupně jsem zjistila, že nejsem žádná výjimka, že spousta známých v důchodu ještě pracuje – na dohodu, na pár hodin, někdo uklízí, někdo hlídá děti, někdo sedí na recepci. To vědomí mě úplně neuklidnilo, ale aspoň jsem se přestala tolik obviňovat, že jsem si ten život „špatně zařídila“. Večer jsem si sedla s diářem, napsala si pár jmen a míst, kde bych se mohla poptat, a došlo mi, že se vlastně nic nemění. Celý život jsem se musela postarat sama o sebe a rodinu a teď to vypadá, že se budu muset postarat i o svůj důchod. Jen už na to nebudu mít tolik sil, ale o to víc budu muset plánovat.
