Článek
Byl podvečer, na sporáku bublaly těstoviny a na lince tiše hrálo rádio. Z domu se ozýval běžný hluk, který už nevnímám: výtah, kroky, dveře. Pes ležel u stolu, pak se zvedl a náhle vyrazil ke dveřím. Začal štěkat jinak a výš než obvykle, když někdo jde po chodbě. Dala jsem mu povel, který obvykle stačí, ale nezareagoval. Štěkal vytrvale, jako by se za dveřmi něco dělo. Ta změna mě přiměla odejít od plotny. Stáhla jsem plamen a šla se podívat ke dveřím, co ho tak rozrušilo. Napadlo mě, že by to mohl být pošťák, ale ten touhle dobou nechodí.
Cizí muž za dveřmi a rozhodování, zda otevřít
Chytila jsem psa za obojek, aby mi nevyběhl do chodby, a podívala se kukátkem. Na chodbě stál neznámý muž v tmavé bundě a nervózně přešlapoval. Na zvonek nezvonil; když ale uslyšel, že někdo je za dveřmi, ozval se: „Dobrý večer.“ Představil se jménem, uvedl číslo bytu na úplném konci chodby a omluvil se, že se mu zabouchly dveře. Poprosil, jestli bych mu mohla zavolat zámečníka, protože u sebe nemá telefon. Vypadalo, že se snaží mluvit klidně, ale byl nervózní. Pes do toho štěkal a mně bylo jasné, že otevírat naplno nebudu.
Řekla jsem mu přes zavřené dveře, že jsem doma sama a že mu klidně zavolám. Požádala jsem ho, ať mi ještě jednou nadiktuje jméno, číslo bytu a patro, pro jistotu. Dodal, že se teprve stěhuje a že zatím nemá u sebe skoro nic. Zapnula jsem na telefonu reproduktor, aby slyšel, co řeším s dispečinkem, a já měla volné ruce na psa i na zapisování. Bylo mi příjemnější, že je to slyšet nahlas, zároveň jsem měla kontrolu nad dveřmi.
Volám zámečníka, řetízek na dveřích a úleva
Než jsem začala vytáčet čísla, odvedla jsem psa do ložnice, dala mu pamlsek a zavřela dveře, aby se uklidnil. V telefonu jsem našla nejbližší zámečnickou službu, popsala situaci a adresu a domluvila se, že až technik přijede, zazvoní na můj zvonek. Muž za dveřmi doplnil, že má klíče i doklady uvnitř a že dveře jsou jen zabouchnuté, ale jde o bezpečnostní typ. Dispečer oznámil orientační čas příjezdu asi za čtyřicet minut. Poděkovala jsem, položila telefon a rychle jsem stáhla hrnec z plotny a scedila těstoviny, aby se nerozvařily. V bytě bylo zase na chvíli ticho.
Aby to na chodbě nebylo nepříjemné, pootevřela jsem dveře jen na řetízek a poprosila ho, ať ustoupí o pár kroků. Položila jsem na rohož sklenici vody. Poděkoval a držel si odstup. Povídali jsme si přes dveře, nic důvěrného, spíš praktické věci. Odkud se přistěhoval, jestli už má klíče od sklepů, jak u nás funguje třídění odpadu a kdy se vynášejí kontejnery. Ulevilo se mi. Působil slušně a vděčně. Pes z ložnice už jen občas zavrčel a pak si lehl.
Po nějaké době zazvonil domovní telefon. Jak jsme se domluvili, bzučákem jsem otevřela zámečníkovi. Z chodby bylo chvíli slyšet práci s planžetou a pak jasné cvaknutí. Dveře toho bytu se otevřely. Muž ke mně ještě nakoukl, poděkoval a nabídl, že uhradí hovor. Mávla jsem rukou, že to není potřeba. Vyměnili jsme si čísla pro sousedské věci – balíky, hluk, mimořádnosti – a popřáli si hezký večer. Zabouchla jsem za sebou dveře, pochválila psa a došlo mi, že je lepší nejdřív zjistit, o co jde, než se jen leknout štěkotu.
