Článek
Vyšla jsem z kanceláře později, než jsem měla v plánu, a hned po cestě se mi v hlavě vybavil seznam povinností. Rychle nakoupit, stihnout školku, doma něco uvařit. Byla jsem hladová, bolela mě hlava a telefon mi několikrát připomněl čas zavírací doby školky. Vběhla jsem do supermarketu u nás na sídlišti a ten byl samozřejmě plný lidí, kteří měli asi stejný plán jako já. Košíky do sebe narážely v uličkách, všude ruch a šum a mně připadalo, že zbytečně ztrácím každou minutu. Už cestou k pokladnám jsem cítila, jak jsem přepjatá a jak mi mizí jakákoli schopnost být trpělivá.
Ve frontě, kde dochází trpělivost
U pokladen jsem očima hledala nejkratší frontu, abych se co nejdřív dostala ven. Vybrala jsem si tu, která vypadala nejrychlejší, jen pár lidí přede mnou. Vzápětí jsem si všimla, že u kasy stojí starší paní, asi důchodkyně, a má úplně plný košík. Pomalu vyndávala věci na pás, párkrát se pro něco vracela zpátky, pak začala něco hledat v kabelce. Trvalo jí, než našla peněženku, a když ji konečně vytáhla, začala hledat ještě věrnostní kartu. V hlavě se mi honilo, že tohle je přesně to, co teď nepotřebuji. Podívala jsem se na hodiny v mobilu a v duchu si přehrávala scénu, jak zase přibíhám do školky těsně před zavíračkou a omlouvám se.
Když došlo na placení, začala paní pomalu počítat drobné. Několikrát se přepočítala, znovu sahala do peněženky, omlouvala se pokladní a celé to trvalo dlouho. Cítila jsem, jak mi tuhnou ramena a jak mi stoupá tlak. Říkala jsem si, že to přece není jen můj problém, že za mnou stojí další lidi, kteří taky spěchají. V hlavě jsem si to zdůvodnila tím, že jsem jenom „hlas fronty“ a že říkám něco, co si všichni myslí. Neudržela jsem se a nahlas jsem pronesla, že by si lidi mohli připravit peníze předem, když vidí, že je fronta a že se na ně čeká. Pokladní se zarazila, paní úplně zrudla a začala se omlouvat, že jí to nemyslí tak rychle, že má dneska těžký den.
Cizí hlas, který mě zastavil
V tu chvíli jsem cítila zvláštní směs pocitů. Na jednu stranu jakési zadostiučinění, že jsem „to řekla nahlas“, a hned nato znervóznění, jako by mi v břiše něco ztuhlo. Pořád jsem si to ale omlouvala tím, že jsem řekla pravdu a že lidi mají být ohleduplní k ostatním. V tom za mnou zazněl klidný, ale pevný mužský hlas: „Slečno, taky jednou budete pomalá.“ Otočila jsem se a za mnou stál starší pán, od pohledu asi v důchodu, a díval se mi přímo do očí. Bez agresivity, jen pevně. Řekl, že jeho žena po mrtvici platí u pokladny podobně nejistě a že pokaždé má strach, že na ni někdo takhle vyjede, jako jsem to teď udělala já. Dodal, že by si přál, aby se k ní lidi jednou chovali líp, než jsem se chovala já k té paní.
V tu chvíli mi úplně ztuhly ruce na držadle košíku a v obličeji jsem cítila horko. Najednou jsem měla pocit, že všichni v té frontě sledují spíš mě než tu paní. Došlo mi, že jsem vůbec nepřemýšlela o tom, proč je pomalá, jestli jí není špatně, jestli nemá nějaké omezení nebo prostě jen horší den. Jen jsem si přes ni vybila svoje vlastní nervy. Bylo mi trapně a zároveň jsem měla potřebu to nějak napravit, i když to nešlo vzít zpátky. Nahlas, trochu nejistým hlasem, jsem té paní řekla, že se omlouvám, že jen spěchám pro dítě do školky a přehnala jsem to. Kývla, pořád zaskočená, a znovu se omlouvala, že zdržuje, i když to v tu chvíli zdržovala spíš moje poznámka než její drobné.
Stud, omluva a tichá lekce
Když jsem zaplatila a vyšla ven, snažila jsem se soustředit na tašky a klíče od auta, ale pořád jsem na to musela myslet. U vchodu jsem si přerovnala nákup a v tom vyšel i ten starší pán. Chvíli jsem váhala, jestli něco říct, ale nakonec jsem mu řekla, že mu děkuju. Že jsem se chovala protivně a že mi došlo až díky němu, jak to asi muselo působit. Jen mávl rukou a klidně řekl, že se něco podobného stalo jeho ženě, že na ni někdo vyjel u kasy, a ona pak dlouho nechtěla chodit nakupovat sama. Od té doby prý, když vidí, že se situace začíná vyhrocovat, zkouší lidi spíš brzdit, než to ještě víc vyhrotit. V jeho klidu a věcnosti bylo něco, co na mě zapůsobilo mnohem víc než moje předchozí „spravedlivé rozhořčení“.
Cestou k autu a potom i do školky jsem měla v hlavě pořád obraz té paní, jak tam stojí u pokladny a koktavě se omlouvá. Vybavovaly se mi i jiné situace, kdy jsem soudila lidi podle toho, jak mi zrovna narušili plán. Pán, který se u přechodu rozhlíží o vteřinu déle, maminka, které něco padá z kočárku, kolegyně, co se dlouho vykecává u kávovaru. Došlo mi, že si svoje chování často omlouvám tím, že „bojuju za ohleduplnost“ nebo za to, aby to „šlo rychleji“, ale ve skutečnosti jde většinou jen o moji netrpělivost a únavu. Ten večer jsem doma fungovala spíš automaticky, připravila večeři, uložila syna. Ale věta „taky jednou budete pomalá“ mi pořád zněla v hlavě. Mám pocit, že se mi vybaví pokaždé, když budu mít chuť si na někom vylít vlastní nervozitu. A doufám, že si na ni opravdu vzpomenu dřív, než zase otevřu pusu.
