Článek
Kafe, notebook, automatické kliknutí na e‑maily. Bylo úplně obyčejné úterý, kdy jsem hlavou už byla napůl v pracovních úkolech. Mezi newslettery mi vyskočilo upozornění na nový e‑výpis z našeho hlavního rodinného účtu. Tyhle maily většinou ani neotvírám, prostě je odškrtnu jako přečtené, protože mám v hlavě pořád uložený pocit, že tam je „něco bokem“. Tentokrát jsem si ale řekla, že bych se po delší době mohla podívat, jak na tom vlastně jsme. Otevřela jsem přílohu ještě v klidu, spíš ze zvědavosti než z nějakého podezření, že by mohlo být něco v nepořádku.
Jeden pohled na zůstatek všechno změnil
Jakmile se mi ale zobrazil zůstatek, úplně jsem ztuhla. Místo částky, kterou jsem tam automaticky čekala – dřív jsme si drželi aspoň tři měsíční výplaty jako rezervu – tam byla skoro nula a k tomu aktivní kontokorent. První myšlenka byla, že to musí být omyl. Že se dívám na jiný účet nebo že jsem něco špatně otevřela. Přihlásila jsem se proto rovnou do internetového bankovnictví a začala rozklikávat poslední měsíce. Jak jsem projížděla jednotlivé platby, začalo se mi svírat břicho. Ty částky dávaly smysl, nebyl tam žádný podvod. Došlo mi, že ta „rezerva“, o které všude vykládám a žiju s ní v hlavě, už na tom účtu prostě není.
V práci jsem byla celé dopoledne mimo. Seděla jsem na poradě, ale v hlavě jsem měla jen ty řádky s platbami a mínusový zůstatek. O pauze jsem si v internetovém bankovnictví stáhla a vytiskla poslední tři měsíční výpisy. Chtěla jsem mít v ruce něco konkrétního, ne jen neurčitý strach a „mám pocit, že utrácíme moc“. Vzala jsem je domů s tím, že večer o tom chci mluvit s manželem. Když děti usnuly, vytáhla jsem papíry na stůl a řekla mu, že se mi to vůbec nelíbí. Byl zaskočený. Taky žil v představě, že máme „něco bokem“, a reagoval trochu podrážděně, že to na něj vybalím takhle najednou a tak ostře.
Když malé výdaje spolknou rezervu
Nakonec jsme oba seděli u stolu a prstem jeli po jednotlivých položkách. Zdražená elektřina, plyn, benzín, oprava auta, kroužky pro děti, větší nákup v supermarketu, pak spousta drobných plateb kartou, které bych předtím ani nevnímala. Žádný velký jednorázový výdaj, jen jeden výdaj za druhým. Zjistili jsme, že se nám peníze nikde záhadně neztrácejí, jen jsme úplně přestali sledovat, jak se ty malé částky sčítají. Já jsem tam jasně viděla svoje impulzivní nákupy oblečení, kosmetiky a různých „maličkostí pro radost“. Zabolelo mě to, protože jsem si vždycky říkala, že „vždyť si toho moc nekupuju“. Manžel se zase přiznal, že začal sahat do té původní rezervy na věci kolem auta a domu s tím, že to „pak doplní“, a vůbec nesledoval, jak rychle to mizí a že už jsme v kontokorentu.
Ten večer jsem skoro nespala. Ležela jsem a v hlavě si představovala různé scénáře, co by bylo, kdybychom přišli o práci, kdyby se nám rozbil kotel nebo kdyby někdo z nás onemocněl. Poprvé po dlouhé době jsem si úplně střízlivě přiznala, že bychom to finančně nezvládli bez velkých půjček od rodiny nebo banky. Došlo mi, že jsem vyrůstala v rodině, kde se o penězích moc nemluvilo. Účty řešili rodiče někde za zavřenými dveřmi a přede mnou se spíš říkalo „nějak to bude“. Uvědomila jsem si, že jsem si tenhle přístup nevědomky odnesla – radši se nedívat moc podrobně, abych nemusela nic měnit. Ráno jsem byla vyčerpaná, ale zároveň jsem věděla, že takhle už žít nechci. Manželovi jsem navrhla, že si o víkendu sedneme nad rozpočtem a nastavíme si jasná pravidla.
Jak jsme z paniky udělali nový začátek
O víkendu jsme si opravdu sedli. Na stůl jsme dali papír, tužku a mobil s aplikací na sledování výdajů, kterou jsem mezitím našla. Rozdělili jsme si platby na nutné a zbytné. U několika předplatných jsme zjistili, že je vlastně už skoro nepoužíváme, a přitom za ně měsíčně platíme stovky korun. Ty jsme hned zrušili. Domluvili jsme se i na horním limitu pro „radostné“ nákupy pro každého z nás, aby to pořád bylo trochu volné, ale zároveň pod kontrolou. Založili jsme si samostatný spořicí účet, kam má hned po výplatě odcházet menší částka jako opravdová rezerva, na kterou se prostě nesahá. Atmosféra byla chvílemi napjatá, protože přiznávat si vlastní chyby není příjemné, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu, že o penězích mluvíme konkrétně a ne jen podle pocitů.
Asi po dvou měsících mi přišel další měsíční e‑výpis. Otevřela jsem ho tentokrát hned, i když se mi při kliknutí trochu stáhl žaludek. Zůstatek nebyl žádná výhra, ale byl v plusu a hlavně jsem viděla, že se nám podařilo snížit běžné výdaje. Na novém spořicím účtu už byla první, i když malá, reálná rezerva. Neměla jsem pocit velkého vítězství, spíš klid a respekt k tomu, jak rychle se situace může změnit, když člověk není pozorný. Došlo mi, že ten jeden nepříjemný výpis, který mě tak vyděsil, byl pro nás důležitým varováním. Donutil nás začít se o peníze starat víc dospěle a méně „nějak to dopadne“. A i když je to pořád práce navíc, jsem ráda, že už před těmi čísly nezavírám oči.
