Článek
K mámě jezdím v sobotu dopoledne skoro automaticky. Sedím v tramvaji, vedle mě syn, v tašce koláč z pekárny. Už je to takový můj rituál – něco přinést, abych neměla v hlavě ten starý pocit, že „chodím na hotové“. Poslední roky si říkám, že se to mezi námi zlepšilo. Nejsme si extra blízké, ale aspoň se nehádáme, nenadáváme si, umíme spolu v klidu vypít kafe. V tramvaji se opravdu těším na to obyčejné dopoledne, na mámino povídání, na její klasické otázky. V duchu si říkám, že už jsem z toho všeho vyrostla, a že mě jen tak něco nerozhodí.
Jedna sobota, která všechno obrátí
U ní doma to ze začátku vypadá přesně tak, jak jsem si představovala. Kafe, koláč na stole, máma malého hladí ho po vlasech, říká, jak zase vyrostl a jak má „rozumné oči“. Já si užívám, že se na něj dívá spíš s něhou než s kritikou. Jakmile ale malý začne jíst pomaleji a drobit, máma úplně samozřejmě začne s radami. Že bych s ním měla víc trénovat, víc na něj mluvit, víc ho vést. Přikyvuju, něco zamumlám, jsem na to zvyklá. A pak mezi řečí pronese: „No jo, ty jsi nikdy nebyla moc trpělivá, proto to s tebou bylo vždycky takový…“ Řekne to jakoby mimochodem, ale ten tón mě zarazí. Na chvíli nevím, co na to říct.
V ten moment mám pocit, že jsem zase puberťačka v její kuchyni. Zase cítím to známé stažení v břiše, ztichnu a začnu mechanicky sbírat ze stolu hrnky, jen abych něco dělala. Navenek nic, žádná scéna. Uvnitř ale cítím směs vzteku, smutku a takového trapného zklamání ze sebe sama. Zase jsem naletěla na představu, že mě dneska vidí jako dospělou, ne jako věčné dítě, které dělá všechno špatně. Vím, že když to přejdu a spolknu, budu se v tom nimrat minimálně týden. Zároveň mám strach, že kdybych to otevřela, skončíme v tom starém kolečku hádek, výčitek a mlčení.
Když mlčení bolí víc než hádka
Rozhodnu se počkat, až malý usne. Uložíme ho jako obvykle v mámině ložnici, on během pár minut usne. Sedím zase v kuchyni, v ruce hrnek čaje a v hlavě se mi honí věty, jak to říct, aby to neznělo jako útok. Hledám slova, která bych sama taky snesla, kdyby to někdo říkal mně. Nakonec se nadechnu a řeknu nahlas, že ta její poznámka o mojí netrpělivosti mě hodně zasáhla. Máma se okamžitě ohradí, že „přece nic neřekla, jen konstatovala fakta“ a že dneska už člověk opravdu nesmí nic říct. Normálně bych v tu chvíli couvla, změnila téma, ale tentokrát zůstanu. Klidným hlasem jí vysvětlím, že přesně tenhle způsob „konstatování faktů“ mě roky přesvědčoval, že jsem horší než ostatní.
Začnu jí připomínat konkrétní situace. Jak o mně říkala podobné věty před tetou nebo babičkou, jak se smály a jak jsem měla pocit, že si mě všichni prohlížejí jako tu neschopnou, co nic nevydrží. Neříká se mi to lehce, ale nechci to říct jen obecně, aby to zase vyšumělo. Vidím, jak se mámě trochu změní výraz v obličeji, na chvíli zmlkne, ale pak se vrátí k tomu, co zná: že to myslela dobře, že mě jen chtěla motivovat, abych něco dokázala. V tu chvíli mi dochází, že za její kritikou je spousta strachu, možná i vlastní nejistoty, potřeba mít věci pod kontrolou. Ale pro mě to nic nemění. Řeknu jí docela napřímo, že takové poznámky už nechci poslouchat, a že jestli se to nezmění, budu muset trávit méně času společně, protože mě to vrací k tomu, co mě dřív bolelo.
Co se stane, když nastavím hranice
V kuchyni nastane ticho. Máma sklopí oči, zamumlá něco ve smyslu, že „už radši neřekne nic“, a začne sbírat nádobí. Je mi těžko. Zároveň mám chuť všechno odlehčit nějakým vtípkem, omluvit se, říct, že to vlastně nic není. Vím ale, že kdybych to udělala, popřela bych sama sebe a celý ten rozhovor by ztratil smysl. Zbytek návštěvy proběhne v opatrné zdvořilosti. Žádný křik, žádné prásknuté dveře, ale ani upřímné obejmutí na rozloučenou. Cestou domů v tramvaji koukám z okna a pomalu mi dochází, že náš „klid“ posledních let byl hlavně o tom, že jsem se já přizpůsobila a držela pusu a krok.
Večer to rozebírám s partnerem po telefonu. Poslouchá mě, ptá se, jak jsem se u toho cítila, a já v tom vyprávění teprve slyším, jak moc jsem si přála věřit, že to máme s mámou vyřešené. Jsem na sebe hrdá, že jsem tentokrát neustoupila, že jsem neudělala ze svých pocitů přehnanou citlivost. Zároveň je mi smutno, protože je jasné, že jeden rozhovor nezmění minulost a neudělá z nás najednou blízké spojenkyně. Druhý den mi od mámy přijde krátká zpráva, že děkuje za návštěvu a že doufá, že jsme dobře dojeli. Nic o včerejšku, žádná omluva, ale ani další poznámky. Odpovím jí stručně, slušně. V duchu si řeknu, že k ní příště pojedu jen tehdy, když na to budu mít sílu, a že už nebudu předstírat, že mě její slova nebolí, jen proto, abychom si obě mohly říkat, že máme „dobrý vztah“.
