Článek
Když balil věci na tu dovolenou, bylo mi divně. Poslední měsíce byl nějak mimo, ale pokaždé, když jsem se na něco zeptala, mluvil o práci a únavě. Nechtěla jsem tlačit, tak jsem to přijala jako fakt. V den odjezdu jsme spolu stáli u dveří našeho pronajatého bytu v Praze a loučení proběhlo skoro formálně. Pusa, objetí, nějaké „ozvu se“. Žádná velká slova. Říkala jsem si, že je možná dobře, že bude mít týden jen s klukama, že si odpočine od všeho, i ode mně, a pak se vrátí naladěný jinak. Věřila jsem tomu tak silně, až jsem sama sebe přesvědčila, že je to vlastně náš malý restart.
Dovolenkové zprávy, které něco skrývaly
První dny mi chodily zprávy typu „dorazili jsme“, fotka piva u bazénu, k tomu dva smajlíci. Odpovídala jsem delšími zprávami, ptala se, jaké je moře, kdo je s ním na pokoji, jaká byla cesta. Od něj vždycky přišla jen krátká věta. „Jsem unavenej, jdu spát.“ „Je tu vedro.“ A zase nic. Trochu mě to mrzelo, ale před kamarádkami jsem dělala, že to mám na háku. Bavily jsme se o tom, jak jsou chlapi na dovolené prostě mimo, a já přikyvovala, i když mi uvnitř bylo úzko. Uklidňovala jsem se představou, že mi třeba pošle delší zprávu nebo fotku z nějakého výletu, až se trochu usadí.
Asi v půlce týdne mi večer cinkla notifikace na messengeru. Viděla jsem jen náhled: „Ahoj, doufám, že se máš dobře…“ V tu chvíli jsem se upřímně zaradovala. Říkala jsem si, že si konečně našel chvíli, aby mi něco pořádně napsal. Neotevřela jsem to hned. Uvařila jsem si čaj, sedla si ke stolu v kuchyni a chtěla si to přečíst v klidu, jako nějaký delší pozdrav. Byla jsem připravená na historku z nějakého baru nebo na to, jak se pohádali o něco hloupého. Otevřela jsem konverzaci úplně samozřejmě, ani mě nenapadlo, že by v ní mohlo být něco jiného.
Jedna zpráva, která převrátila realitu
Stačilo pár vět a bylo jasné, že tohle není dovolenkový pozdrav. Zpráva byla dlouhá, rozdělená do odstavců, pečlivě formulovaná. Četla jsem, že už delší dobu není šťastný, že má pocit, že jsme se odcizili, že si to na dovolené ujasnil. Působil až příliš klidně. Psalo se tam, že nechce „dělat scény“ po návratu, že mi nechce ublížit, ale že to takhle dál nejde. V jednu chvíli jsem přestala věřit vlastním očím. Srdce mi bušilo a měla jsem pocit, že se mi špatně dýchá. Vracela jsem se k jednotlivým větám, četla je dokola, hledala v nich jakoukoli naději, nějaké „možná“ nebo „zkusíme to jinak“. Nic takového tam nebylo.
Automaticky jsem mu zavolala. Ruce se mi třásly, když jsem mačkala ikonu hovoru. Na displeji naskočilo „Odmítnuto“. Zkusila jsem to ještě jednou, výsledek stejný. Chvíli nato přišla krátká zpráva: že se teď nechce hádat, že si o tom promluvíme, až přijede. Chvíli jsem jen stála uprostřed kuchyně s telefonem v ruce a pak jsem si musela sednout. Měla jsem chuť mu napsat dlouhou, hnusnou odpověď, všechno mu vrátit aspoň slovy. Místo toho jsem se opřela o linku a začala brečet. Hlavou mi běželo, co jsem udělala špatně, kdy přesně se to zlomilo a proč mi to nemohl říct dřív, tváří v tvář. Bylo mi trapně před sebou samotnou, že se se mnou rozešel z hotelového pokoje.
Čekání na návrat a poslední setkání
Další dny až do jeho návratu pro mě vypadaly jeden jako druhý. Ráno jsem vstala, nějak se oblékla a šla do práce, spíš ze setrvačnosti než z přesvědčení. V kanclu jsem říkala, že jsem nevyspalá, že mě bolí hlava. Nikomu jsem nechtěla vysvětlovat, že se mi rozpadl vztah přes messenger. Doma jsem chodila po bytě bez cíle, jednou jsem měla chuť jeho věci sbalit do krabic, jindy jsem si představovala, jak se vrátí a řekne, že to přehnal. Večer jsem to nevydržela a zavolala kamarádce. Poprvé jsem nahlas přečetla část jeho zprávy. Jak jsem slyšela vlastní hlas číst jeho omluvy a fráze „nechci ti ublížit“, došlo mi, že to opravdu myslí vážně. V tu chvíli jsem si naplno uvědomila, že je rozhodnutý, a zároveň jsem měla v něčem trochu jasněji.
Když se vrátil, domluvili jsme se, že se potkáme v kavárně kousek od bytu. Přišel opálený, v čistém tričku, vypadal odpočatě. Já jsem se cítila vyčerpaná. Sedli jsme si ke stolu, dali si kafe a on v podstatě zopakoval to, co mi psal. Žádné zásadní nové informace, jen víc slov kolem. Bylo vidět, že to má promyšlené, že to rozhodnutí udělal tam, někde u moře, a sem si ho jen přivezl. Neplakala jsem, nekřičela jsem. Spíš jsem se ptala na praktické věci – co s nábytkem, jak to uděláme s nájmem, kdy si sbalí věci. Bylo to necitelně racionální, ale asi jsme oba potřebovali mít aspoň v něčem pořádek.
Když jsem z té kavárny odcházela, cítila jsem zvláštní klid. Ne proto, že by mi to bylo jedno, ale proto, že už nebylo na co čekat. Doma jsem se posadila na gauč, kde jsme tolikrát společně koukali na filmy, a došlo mi, že ten náš vztah se nezačal rozpadat tou jednou zprávou z dovolené. Ty týdny předtím už to vlastně taky nebyl vztah, jen jsem si to nechtěla přiznat. Dnes, s odstupem, si pořád myslím, že způsob, jakým to ukončil, byl zbabělý. Zároveň ale vím, že ta „dovolenková“ zpráva mi vzala představu, kterou jsem o našem vztahu měla, ale donutila mě vidět, jak na tom doopravdy jsme. A s tím teď nějak žiju dál.
