Článek
Když mi na podzim kamarádka přeposlala inzerát na brigádu na vánočních trzích, hned jsem měla pocit, že to je přesně pro mě. Představovala jsem si, jak stojím ve vyhřátém stánku, pobrukuju si koledy, rozdávám úsměvy a mezi tím si občas loknu svařáku. Taková hezká předvánoční idylka, ještě si u toho něco vydělám a nebudu jen sedět doma. Na pohovoru v malé kanceláři u náměstí mi šéf v rychlosti vysvětlil, že jde hlavně o výdrž, úsměv a že prosinec je „masakr“. Moc jsem se na nic neptala, jen jsem kývala. Bála jsem se, že když začnu řešit směny, pauzy a podmínky, vezmou radši někoho jiného, a já jsem ten pocit „vánoční brigády“ opravdu chtěla zažít.
Romantika světýlek vs. realita za pultem
První den jsem dorazila na náměstí skoro o hodinu dřív. Chtěla jsem se projít mezi stánky, trochu se naladit a zjistit, kde vůbec budu. Z dálky to vypadalo krásně: světýlka, hraje hudba, lidi se smějí, všude to voní skořicí a klobásami. Jakmile jsem ale vlezla za náš stánek, bylo po romantice. Všude bedny s kelímky, mastné hadry, lepkavý pult od rozlitého svařáku, někde v rohu naházené bundy. Kolega u kasy nervózně nadával, že zase nejde terminál a že se mu to seká. Dostala jsem rychlou instruktáž, kde jsou vína, kde punče, kam patří kelímky, jak se načítají vratné zálohy a že na záchod mám běžet hned, „protože pak fakt nebude čas“. Byla jsem z toho zahlcená, ale říkala jsem si, že se do toho dostanu.
Hned během první směny mi došlo, že tady nebude moc prostor na koledy v hlavě. Fronta se před stánkem skoro nezastavila, lidi chodili po desítkách, všichni chtěli něco jiného a nejlépe hned. Měla jsem na sobě několik vrstev oblečení, ale ruce jsem měla stejně tak zmrzlé, že jsem sotva mačkala knoflíky na kase a otvírala lahve. Každý druhý zákazník někam pospíchal, někdo na mě zvýšil hlas, když jsem něco špatně naťukala, jiní se rozčilovali, že došel jejich oblíbený punč. Cítila jsem, jak jsem nervózní, ruce se mi lehce třásly, ale navenek jsem se snažila usmívat a dělat, že mám všechno pod kontrolou. V hlavě jsem jela pořád to samé: hlavně se nesekni, nepopleť vrácení kelímků, nevybouchej kasu.
Únava, dlouhé směny a první krize
Po pár dnech se únava začala ozývat naplno. Dvanáctihodinové směny, stání na studené podlaze, pauza spíš jen na cigaretu pro kolegy než na nějaké pořádné jídlo. Já vždycky někde za sudem rychle zhltla napůl studenou klobásu nebo rohlík a šlo se dál. Domů jsem přicházela pozdě večer, byla jsem celá cítit svařákem a kouřem, zvládla jsem jen sprchu a spát. Skoro jsem nikoho neviděla, na zprávy jsem odpovídala jedním slovem. Ale vzdát jsem to nechtěla, měla jsem v hlavě slib, že tam budu celý advent, a taky představu výplaty, která mi pomůže zalepit pár děr v rozpočtu. Začala jsem si víc všímat kolegů. Jak se před zákazníkem smějí a žertují a jak se jim ve chvíli, kdy se otočí dozadu, najednou úplně změní výraz únavou. Najednou mi došlo, že to dělám úplně stejně.
Nejhorší byla jedna prosincová sobota večer. Bylo narváno, všichni už byli v náladě, směna se táhla a mě bolela záda i hlava. Přiřítila se parta dost opilých lidí, halekali, že chtějí „něco pořádného do kelímku“. Jeden z nich mi shodil tác s čerstvě nalitým svařákem, všechno se rozlilo po pultu i po zemi, kelímky se rozkutálely. On se tomu smál, odmítl zaplatit znovu a ještě si dělal legraci, že „aspoň konečně vytřeme“. Kolegyňka vedle mě se rozbrečela, já měla chuť si sundat zástěru a odejít. Šéf přiběhl, bez řečí nám pomohl to uklidit za provozu a pak jen suše řekl, ať se nenecháme rozhodit, že tohle je normál a že horší ještě zažil. V tu chvíli mi definitivně došlo, jak naivní představu jsem o „pohodové vánoční brigádě“ měla.
Malé radosti, které drží nad vodou
Nechci ale tvrdit, že to celé bylo jen špatné. Právě v těch nejtěžších dnech se objevily malé momenty, kvůli kterým se mi tam na druhý den vracelo o něco líp. Třeba pán, který přišel, že k nám chodí každý rok, přinesl nám do stánku termosku s čajem s rumem a poděkoval, že to v tom mrazu vydržíme. Nebo děti, které si pečlivě nesly dětský punč a šeptaly si, jak jsou ty hrnky krásné, a jedna z nich vážně prohlásila, že to nesmí vylít, „protože by to teta musela uklidit“. S kolegy jsme si začali dělat malé vtípky, počítali jsme si, kolikrát kdo řekl větu „kartou nebo hotově“, a drželi jsme při sobě, když bylo nejhůř. V těch chvílích jsem měla pocit, že jsme prostě dobrý tým, který to spolu nějak zvládá.
Poslední den, kdy se trhy zavíraly, byl zvláštní. Všichni jsme byli vyčerpaní, zároveň ale trochu sentimentální. Balili jsme lepkavé stolky, sundavali světýlka, vylévali poslední zbytky svařáku. Věděla jsem, že na tohle období budu vzpomínat úplně jinak, než jak jsem si ho představovala na začátku. Cestou domů v tramvaji jsem koukala na lidi s kelímky v rukou a automaticky jsem v hlavě počítala, kolik by stálo, kdyby si nechali kelímek jako suvenýr. A od té doby, kdykoli si něco kupuju na trzích nebo u výdejního okénka, vidím za tím promrzlé ruce, bolavá záda a nekonečné směny. A podle toho se k těm lidem na druhé straně pultu chovám.
