Článek
Když jsme se domlouvali na Silvestra, přišlo to nějak automaticky – „uděláme to u tebe, máš největší obývák“. Nevadilo mi to, naopak, brala jsem to jako samozřejmost. Tohle byla moje „stará parta“ ze střední a já chtěla, aby se cítili dobře. Den předem jsem lítala po nákupech, dělala chlebíčky, jednohubky, připravila pití, uklidila byt. Byla jsem unavená, ale měla jsem dobrý pocit, že to dělám pro lidi, které beru jako svoje nejbližší, hlavně pro Petru, kterou pořád považuju za nejlepší kamarádku.
První trhliny ve staré partě
Když večer začal, všechno navenek vypadalo normálně. Smáli jsme se starým historkám, pouštěli si hudbu, řešili klasické věci – práce, vztahy, rodinu. Jenže už po chvíli jsem začala vnímat drobnosti, které mi neseděly. Bavili se o nějakém vánočním večírku a když jsem se zeptala, o čem je řeč, přišlo jen „to nevíš?“ a takový ten pohled mezi sebou, který se těžko popisuje, ale člověk ho pozná. Pak narážky na nějaké historky, o kterých jsem očividně neměla tušení. Snažila jsem se to vysvětlit sama sobě tím, že jsem poslední měsíce měla hodně práce a neměla čas chodit ven, takže je jasné, že se vídali beze mě. Řekla jsem si, že nebudu přecitlivělá, a soustředila se na to, abych byla dobrá hostitelka a nekazila náladu.
Kolem půlnoci jsme se začali chystat ven na ohňostroje. Všichni si brali bundy a já ještě odběhla do kuchyně dolít svařák do termosky, abychom měli něco teplého. Když jsem se vracela do předsíně, slyšela jsem zpoza rohu Petru s Tomášem. Nechtěla jsem vyloženě poslouchat, ale zarazila mě věta „po půlnoci konečně vypadneme na tu normální párty“. Zůstala jsem stát a čekala, jestli jsem to pochopila správně. Během pár vteřin zaznělo, že tam jdou „všichni“ a že „mě by to stejně nebavilo“. V tu chvíli mi úplně ztuhlo tělo a jen jsem tam stála, opřená o zeď, a doufala, že si mě nevšimnou.
Bolestné potvrzení, že něco skončilo
I přes ten prvotní šok jsem tam zůstala a poslouchala dál, i když jsem někde vzadu věděla, že si tím jen ublížím. Tomáš mezi řečí zmínil, že „psali včera do našeho chatu, že po půlnoci vypadnou“, a pak něco ve smyslu, že když už jsem „to tady všechno připravila, blbě se to odmítá“. V tu chvíli mi začalo dávat smysl, co se dělo poslední měsíce – proč jsem se o některých akcích dozvídala zpětně z fotek, proč jsem si připadala trochu mimo. Nejvíc mě to bolelo od Petry. Věřila jsem, že kdyby jí něco vadilo, řekne mi to na rovinu, nebo že mi aspoň řekne, že mají nějakou novou partu. Místo toho jsem stála ve vlastní předsíni a poslouchala, jak se domlouvají, jak ode mě po půlnoci „vypadnou“. Měla jsem chuť na ně vlítnout, ale jen jsem to spolykala, vrátila se do obýváku a nasadila neutrální výraz. Nechtěla jsem dělat scénu na Silvestra, kdy byli všichni pod vlivem alkoholu a před domem.
O půlnoci jsme stáli před domem, bouchaly kolem nás petardy a lidi si navzájem přáli všechno nejlepší. Já jsem jen mechanicky reagovala. Připila jsem si, obejmula každého, odříkala klasická přání, jako kdybych nic nevěděla. Když mě objala Petra a popřála mi šťastný nový rok, v hlavě jsem měla pořád tu větu, že mě by to stejně nebavilo. Najednou jsem se cítila, jako kdybych tam byla jen proto, že se jim nehodilo odmítnout pozvání, když jsem si s tím dala tolik práce. Zatímco kolem byl hluk a ohňostroje, v hlavě jsem řešila úplně něco jiného a hlavně jsem měla docela jasnou představu, že s nimi už nechci sedět do rána a tvářit se, že je všechno jako dřív.
Rychlý odchod a ticho po nich
Když jsme se vrátili nahoru do bytu, chvilku pokračovala hudba a povídání, ale už jsem to jen sledovala z dálky. Po pár minutách jsem se nadechla a řekla, že jsem fakt unavená a že jestli chtějí ještě někam vyrazit, úplně tomu rozumím, ale já už asi odpadnu. Snažila jsem se, aby to znělo klidně a věcně, bez nějakého náznaku výčitek, i když jsem byla v tu chvíli hodně nervózní. Všichni po sobě přejeli očima a během pár vteřin to začali balit. „My jsme stejně plánovali jet ještě dál,“ zaznělo mezi řečí. Tím potvrdili přesně to, co jsem před chvílí slyšela za rohem. Poděkovali za večer, mávli na mě mezi dveřmi a během minuty byl byt prázdný.
Jakmile za nimi zaklaply dveře, zhasla jsem v obýváku a šla si sednout do kuchyně. Nepotřebovala jsem nic dělat, jen tam chvíli být. Bylo mi hrozně smutno, měla jsem slzy v očích, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Jako by se něco, co jsem podvědomě tušila, konečně potvrdilo a já už si nemusela hrát na to, že je všechno v pořádku. Ten večer jsem si poprvé přiznala, že to, čemu říkáme „nejlepší přátelé“, se může časem proměnit a že někdy jsem jediná, kdo si ještě představuje, že je to jako dřív.
V následujících týdnech jsem se rozhodla to nehrotit, ale zároveň už do toho necpát energii jako dřív. Když někdo napsal do společné skupiny, odpověděla jsem normálně, slušně, ale přestala jsem být ta, která navrhuje termíny, vymýšlí akce a všechno organizuje. Občas jsme se viděli, ale už jsem do toho nevkládala taková očekávání. Vedle toho jsem víc začala trávit čas s lidmi z práce, s jednou kamarádkou z kurzu a i víc sama se sebou. Postupně jsem zjistila, že mi je s nimi vlastně líp a že se nemusím snažit zasloužit si místo v partě, kde už dávno nejsem braná stejně. Ten Silvestr mi vzal iluzi o „nejlepších přátelích ze střední“, ale zároveň mi dal docela jasnou informaci o tom, kam svoji pozornost a péči dál nedávat.
