Článek
V jednu sobotu dopoledne jsem si řekla, že udělám konečně pořádný jarní úklid. Nejen rychlé vyluxování a utření prachu, ale takové to vyhrabat skříně, přerovnat věci, vytřít i za nábytkem. V bytě jsem třetím rokem a měla jsem pocit, že v něm už není nic, čím by mě mohl překvapit. Vím, kde co vrže, které dveře musím přibouchnout víc a jak moc můžu otočit kohoutkem, než začne kapat. V ložnici mě ale zase naštval spodní šuplík ve staré komodě, co tu byla už při nastěhování. Od začátku byl napůl zaseknutý a já ho roky jen obcházela. Ten den mi došlo, jak mě vlastně štve, že mám v bytě kus nábytku, který napůl nefunguje, a rozhodla jsem se, že to buď opravím, nebo ten šuplík prostě vyrazím.
Když obyčejná komoda skrývá tajný prostor
Vyskládala jsem z komody všechno oblečení na postel, aby mi nepřekáželo. Když jsem se pokusila komodu odtáhnout od zdi, zjistila jsem, že je mnohem těžší, než vypadá. Nadávala jsem si, proč se do takových věcí pouštím vždycky až ve chvíli, kdy mě přemůže vztek, místo abych to řešila v klidu a s někým, kdo tomu rozumí. Šuplík se skoro nehýbal. Vzala jsem telefon a našla si krátké video, kde někdo u podobného kusu nábytku povoloval kolejnice a vyndával celý šuplík ven. Působilo to jednoduše a dodalo mi to odvahu, že to zvládnu sama, bez volání majiteli nebo shánění nějakého „šikovného chlapa“.
Chvíli jsem se s tím prala a pak šuplík najednou povolil tak prudce, že jsem málem spadla na zem. Hlasitě to ruplo a mně v tu chvíli blesklo hlavou, že jsem tu komodu právě zničila a budu ji muset zaplatit. Když jsem se uklidnila a podívala se dovnitř, všimla jsem si, že šuplík je na výšku podezřele mělký. Za ním zůstal ještě kus prázdného prostoru, o kterém jsem do té doby vůbec nevěděla. Chvíli jsem na to jen koukala, pak jsem do toho místa opatrně strčila ruku, jestli tam něco není. Nahmatala jsem balíček papírů obtočených provázkem a nějakou menší krabičku. Vytáhla jsem to ven a položila na postel. Cítila jsem se přitom zvláštně, skoro provinile.
Dopisy, které z bytu udělaly příběh
Rozvázala jsem provázek. V balíčku byly staré dopisy, pár fotek a malý sešit s hustě popsanými stránkami. Na první pohled nic cenného, ale hodně osobního. Došlo mi, že to nejspíš patřilo někomu, kdo tu žil přede mnou. Majitel mi kdysi jen letmo říkal, že se bývalá nájemnice stěhovala narychlo do jiného města a nestihla si prý všechno odvézt. Myslela jsem, že mluví o pár hrncích v kuchyni, ne o takovýchhle věcech. Sedla jsem si na kraj postele a chvíli jen držela balíček v ruce. Přemýšlela jsem, jestli mám vůbec právo to otevírat a číst, nebo jestli to mám rovnou vrátit majiteli, ať to vyřeší on. Zvědavost se ve mně ale míchala s pocitem, že chci vědět, kdo tu byl přede mnou. Nakonec jsem povolila a otevřela pár dopisů.
Z prvních řádků jsem pochopila, že šlo o ženu, která v tomhle bytě žila přede mnou. Psala kamarádce o rozchodu, o dluzích, o tom, že se snaží „začít znovu“, i když má pocit, že sotva lepí den za dnem. V sešitě byly poznámky typu „nový začátek, nový plán“ a seznamy věcí, které chce ve svém životě změnit. Byla to slova, která jsem sama používala, když jsem sem přicházela po svém vlastním rozchodu. Uvědomila jsem si, že ten byt pro ni znamenal přesně to samé co pro mě. Že tu řešila svoje plány a problémy, chodila po těch stejných parketách a dívala se z okna na ten samý dvůr. Místo pocitu, že se hrabu v něčem cizím, jsem začala cítit zvláštní blízkost k někomu, koho nikdy nepotkám.
Co dělat s cizím životem ve skříni
Zároveň ve mně rostl pocit, že tohle u sebe nemůžu jen tak nechat. Nechtěla jsem ty věci schovat zpátky za šuplík a dělat, že se nic nestalo, ale vyhodit je mi připadalo stejně špatně. Nakonec jsem vzala telefon a napsala majiteli bytu zprávu. Poslala jsem mu fotku otevřené komody a stručně vysvětlila, že jsem při opravě našla zřejmě osobní věci bývalé nájemnice a nevím, jestli má na ni ještě nějaký kontakt. Měla jsem trochu obavu, že mi napíše něco ve stylu „to jste neměla otevírat“, ale za chvíli přišla odpověď, že je rád, že jsem se ozvala, a že na ni možná pořád má číslo. Napsal, že jí zkusí napsat a dá mi vědět, co s tím. Ulevilo se mi, že to nemusím řešit sama a že existuje šance, že se ty věci vrátí tam, kam patří.
Balíček jsem uložila do krabice od bot, zavřela víko a dala ji do předsíně, abych na ni nezapomněla, až se s majitelem domluvíme, jak to předat. Pak jsem pokračovala v úklidu, ale už jsem byla myšlenkami jinde. K večeru jsem si sedla v uklizeném obýváku na gauč a uvědomila si, že ten byt najednou nevnímám jako dokonale „můj“ prostor, kde všechno začalo až mým nastěhováním. Víc jsem si všímala drobností, které mi dřív skoro unikaly – odřeniny na dveřích, starého háčku v koupelně, místa, kde je lino trochu světlejší. Bylo mi jasné, že jsem je neudělala já. A že tu přede mnou někdo řešil úplně jiné, ale vlastně dost podobné starosti.
Ten zaseknutý šuplík mi vyvrátil představu, že mě v tomhle bytě po třech letech už nic nepřekvapí. Zároveň mě to zvláštním způsobem uklidnilo. Uvědomila jsem si, že nejsem první ani poslední, kdo se sem stěhuje s představou nového začátku a kdo tu zároveň prožívá věci, které nejsou ani trochu dokonalé. Že ten byt tady bude stát, i až se jednou rozhodnu posunout dál, a že po mně možná také zůstanou nějaké drobnosti, kterých si někdo všimne až za pár let. Když jsem šla spát, komoda vedle postele už pro mě nebyla jen starý kus nábytku, co špatně jezdí. Připomínala mi, že žádný nový začátek není úplně od nuly a že v tom, co se nám děje za zavřenými dveřmi bytů, nejsme tak sami, jak si často myslíme.
