Článek
Už ani nevím, které úterý to přesně bylo. Vracela jsem se z práce s taškou nákupu, v hlavě jsem přepínala z mailů na to, co doma uvařím. V tomhle domě bydlím pátým rokem a měla jsem pocit, že už jsem tu skoro „domácí“. Sousedé se zdraví, občas si někdo půjčí vrtačku, jednou jsme měli společné grilování na dvoře a já si z toho odnesla dojem, že je to docela fajn barák. Otevřela jsem vchod a hned u dveří narazila na ceduli, že výtah zase nejezdí. V přízemí postávalo pár lidí, co zrovna přišli domů. V duchu jsem si říkala, že aspoň člověk ty sousedy jednou za čas potká a ví, s kým vlastně žije pod jednou střechou.
Nová sousedka, výtah a první překvapení
Na chodbě stála mladá žena s několika krabicemi, zjevně nová sousedka, a vedle ní paní ze třetího patra, se kterou občas prohodím pár slov o dětech. Pozdravily jsme se, paní z třetího nás navzájem představila a rozjela se ta klasická řeč: že je to tu v zásadě klidný dům, lidi jsou v pohodě, jen výtah občas stávkuje. Chytla jsem se toho a začala jí vysvětlovat, jak to tady chodí, kdo kde bydlí, jak fungují domovní schůze. Trochu jsem se v té roli „starousedlice“ vyžívala, měla jsem pocit, že mám přehled a že můžu nováčkovi předat zkušenosti. Mezitím jsme pořád mačkaly tlačítko u výtahu, i když na ceduli bylo jasně napsané, že je mimo provoz, a jak jsme tam tak stály, řeč se stočila i na různé sousedské historky.
Nová sousedka se po chvíli zeptala, jestli se tu hodně řeší hluk a konflikty, prý v minulém bytě zažívala scény kvůli dětem tak často, že se bála večer pustit pračku. Automaticky jsem ji uklidňovala, že tady je to v klidu, že občas někdo napíše anonymní vzkaz na domovní nástěnku, ale nic dramatického. V tu chvíli se paní ze třetího zasmála a řekla něco ve smyslu, že nejvíc stížností chodí „na tu rodinu z pátého s těma uřvanýma dětma“ a že to už tady všichni vědí. Vzápětí se zarazila, koutkem oka se na mě podívala a snažila to shodit na legraci, jako že to přehání. Mně ale v tu chvíli došlo, že mluví o nás, protože jsme jediní s malými dětmi v pátém patře. Najednou jsem nevěděla, co říct.
Když zjistíte, že jste historka domu
Zeptala jsem se jí, jestli to fakt myslí vážně, protože jsem si vždycky dávala hodně pozor, aby děti po osmé večer neběhaly po bytě a abychom neměli nahlas hudbu. Spíš jsem měla pocit, že jsme ti ohleduplní. Paní ze třetí se pustila do vysvětlování, že se to řešilo na schůzích, kam já skoro nechodím, a že se prý říká, že jsem jednou kvůli hluku „udělala scénu“ na chodbě, tak si na mě lidi dávají pozor. Podle toho, co slyšela, většinu oficiálních stížností podával „ten protivný pán z přízemí“. Ohradila jsem se, že jsem jen jednou zazvonila na souseda, aby po desáté večer přestal vrtat, a že jsem mluvila slušně, žádná scéna. V hlavě se mi vybavila ta konkrétní situace, jak jsem ji prožila já, a proti tomu to, jak o ní ostatní mluvili mezi sebou. Najednou jsem si uvědomila, jak snadno se z jedné chvíle stane příběh, který se v domě předává úplně jinak.
Zrovna když jsme tohle řešily, vyšel z přízemního bytu ten „protivný pán“ s igelitkou v ruce. Bylo jasné, že aspoň část rozhovoru zaslechl. Zastavil se u nás a úplně klidným hlasem řekl, že ty stížnosti fakt psal, ale hlavně proto, že mu přes den duní strop a on z domova pracuje. Ne proto, aby nás schválně práskal. Přiznal, že ho štve, když si lidi nic neřeknou napřímo a pak se tváří, že je všechno v pohodě. V tu chvíli mi bylo hodně nepříjemně, protože přesně to jsem dělala i já – před domem úsměv, „jak se máte“, ale za dveřmi si myslím svoje. Dodal, že ani nezná moje jméno, jen „ta s kočárkem z pátého“, a že je vlastně rád, že se konečně vidíme a mluvíme normálně. Na chodbě bylo ticho, bylo to trapné, ale zároveň jsem měla pocit, že se něco trochu uvolnilo.
Sousedské nálepky a co je za nimi
Pak se řeč nějak přirozeně stočila na další sousedy. Paní ze třetího začala vypočítávat, kdo je „věčný stěžovatel“, kdo „cíťa, co si všechno bere osobně“ a kdo se na nikoho neusměje. Pán z přízemí ji ale několikrát přerušil a doplnil svůj pohled. Třeba toho „mrzutého“ souseda ze čtvrtého prý zná líp, jednou spolu seděli na lavičce před domem a on mu vyprávěl, že doma pečuje o nemocnou ženu a do toho dělá přesčasy. Proto nechodí na schůze, ne proto, že by se mu lidi hnusili. Poslouchala jsem je a došlo mi, že já sama mám většinu lidí v domě zařazených podle dvou tří krátkých setkání na chodbě. Třeba „ta, co nikdy neodpoví na pozdrav“, aniž bych řešila, jestli mě vůbec slyšela, nebo měla hlavu úplně jinde.
Když jsme se nakonec rozcházeli, výtah pořád nejezdil a já jsem s taškami pomalu stoupala do pátého patra po schodech. V hlavě jsem si přehrávala celý ten rozhovor od začátku. Uvědomila jsem si, že jsem žila v přesvědčení, že svoje sousedy „znám“, jen proto, že vím, kdo má jaké příjmení na schránce, kolik mají dětí a jaké auto stojí před domem. Ve skutečnosti jsme si navzájem spíš jen soubor dojmů a útržků historek, které někdo někdy nějak popsal na schůzi nebo na chodbě. To, že se s někým roky míjím na schodech, neznamená, že o něm vím něco skutečného.
Ten večer jsem doma dlouho nemohla usnout. Pořád jsem myslela na to, jak snadno jsem přijala, že „pán z přízemí je protivný“ a že „u nás v domě je klid“, protože se to tak říká. Řekla jsem si, že se chci míň spoléhat na řeči po chodbě a víc mluvit přímo s lidmi, kterých se to týká. Neznamená to, že teď budu všem klepat na dveře a ptát se na jejich životní příběh. Spíš drobnosti: představit se, když se potkáme, zeptat se, jestli jim něco vadí, a říct to taky, když něco vadí mně. Pánovi z přízemí už dneska neříkám „ten protivný“, ale jeho jménem, které jsem si tehdy konečně zapamatovala. A smiřuju se s tím, že člověka, kterého potkávám denně na schodech, možná nikdy opravdu nepoznám blíž, ale můžu ho aspoň vnímat jako člověka, ne jen jako historku z domovní schůze.
