Článek
Z práce jsem odcházela později než obvykle, ale pořád to byl takový ten obyčejný všední podvečer. Na Andělu přestupuju skoro denně, takže jsem nijak nepřemýšlela, jestli je tam bezpečno. Prostě rutina. V uších jsem měla sluchátka, něco mi hrálo, v ruce mobil, v hlavě jen to, že doma nemám nic k jídlu a jestli ještě stihnu rychle skočit do obchodu. Bylo tam lidí tak akorát, žádný nával, ale ani prázdno. Stála jsem na nástupišti, unavená po práci, ale jinak úplně v klidu, v takovém tom režimu „ještě přežít cestu domů, sprcha, pyžamo, něco malého k jídlu a hotovo“.
Cizí muž přesně popíše, kde bydlím
Najednou jsem si periferně všimla chlapa, který se zastavil kousek ode mě. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, v metru kolem vás stojí cizí lidi pořád. Jenže on se díval nějak dlouho mým směrem. Řekla jsem si, že si to možná jen namlouvám, a pokračovala ve scrollování, ale ten pocit, že je až moc blízko, nešel ignorovat. Sundala jsem si jedno sluchátko a v tu chvíli se ke mně naklonil. Klidným, úplně normálním hlasem mě oslovil křestním jménem a pak bez jakéhokoliv úvodu řekl: „Ty bydlíš v tom žlutým rohovým domě u parku, třetí patro, ne? Já tě tam často vídám, jak jdeš domů.“ Chvilku jsem jen stála a došlo mi, že je něco špatně, protože to nebylo žádné neurčité „myslím, že tě odněkud znám“, ale přesný popis našeho baráku i patra.
Úplně jsem ztuhla. Měla jsem pocit, že se mi na vteřinu zastavilo myšlení. Jen jsem se nervózně usmála a zamumlala něco jako: „To asi ne, to si mě s někým pletete.“ Vůbec jsem tomu, co říkám, sama nevěřila, ale jediné, co mi běželo v hlavě, bylo, že nechci, aby viděl, jak moc mě vyděsil. Jako bych se bála, že kdybych dala najevo strach, nějak by z toho měl radost. O krok jsem ustoupila směrem ke skupince lidí, kteří stáli kousek vedle, a začala předstírat, že si upravuju tašku. Rozhlédla jsem se, jestli si toho někdo všiml, ale všichni byli zabraní do svých mobilů a rozhovorů. Nikdo nic. Když přijelo metro, cíleně jsem šla ke dveřím o kus dál, abych nastoupila do jiného vagonu než on, i když jsem původně stála skoro přímo u těch, kam mířil.
Cesta metrem se mění v útěk domů
Ve vagonu jsem si stoupla tak, abych viděla na dveře, a očima kontrolovala, jestli náhodou nepřeběhl jinam a nešel za mnou. Snažila jsem se nevypadat jako blázen, co paranoidně kouká po lidech, ale srdce mi bušilo tak, že jsem měla pocit, že to musí být slyšet. Hlavou mi pořád dokola běžela ta věta o „žlutým rohovým domě“ a „třetím patře“. Přemýšlela jsem, odkud mě může znát. Jestli je to nějaký vzdálený soused, který mě jen někdy zahlédl u vchodu. Nebo někdo, kdo mě dlouhodobě sleduje. Po pár stanicích jsem se rozhodla, že nepojedu až na svoji zastávku. Vystoupila jsem o jednu dřív. Řekla jsem si, že když vystoupí taky, mám problém. Když zůstal ve vlaku, stejně jsem se necítila klidně. Na povrch jsem vyšla jiným východem než normálně a cestou domů jsem úmyslně obešla blok. Každých pár kroků jsem se nenápadně otáčela, jestli za mnou někdo nejde.
Když jsem konečně došla k baráku, měla jsem stažené hrdlo a každé auto nebo člověk za mnou mi připadal podezřelý. Na rohu jsem koutkem oka zahlédla někoho v bundě podobné té jeho a automaticky jsem zrychlila krok, i když jsem si nebyla jistá, jestli je to vůbec on, nebo jen náhoda. Při odemykání vchodových dveří jsem měla pocit, že musím být rychlá, že mě někdo sleduje. Na chodbě jsem potkala sousedku, která se mě úplně normálně zeptala, jestli už mi taky doma topí, a postěžovala si, jaká je venku zima. Jen jsem přikývla, něco zamumlala a myšlenkami byla úplně jinde. U našich dveří se mi třásly ruce tak, že jsem se napoprvé netrefila klíčem do zámku. Jakmile jsem je otevřela, rychle jsem za sebou zabouchla a automaticky zamkla všechny zámky, co na dveřích máme.
Doma volám kamarádce a barikáduju dveře
V bytě jsem si teprve naplno uvědomila, jak jsem napjatá. Měla jsem stažený žaludek a úplně absurdní pocit, že se bojím jít do koupelny, protože musím projít kolem dveří. Sedla jsem si v bundě na gauč a hned vzala telefon. Volala jsem kamarádce, protože jsem to potřebovala někomu říct nahlas. Částečně proto, abych se uklidnila, částečně abych zjistila, jestli jsem nepřestřelila a není to celé jen moje přehnaná reakce. Když jsem jí popisovala přesná slova, která ten chlap řekl, a jak přesně seděl popis našeho domu na ten náš, cítila jsem, jak se mi láme hlas. Kamarádka mě uklidňovala, opakovala, že to může být prostě divný člověk se skvělou pamětí, co si mě někde spojil. Zároveň mi ale řekla, ať si zapíšu čas, místo, co měl na sobě, a co přesně říkal, pro případ, že by se něco stalo nebo bych ho potkala znovu.
Po hovoru jsem obešla byt a ještě jednou zkontrolovala zamčené dveře i všechna okna, i když racionálně vím, že do třetího patra se k nám jen tak nikdo nedostane. Stejně jsem nechala klíče v zámku zevnitř, vypnula zvonek a přisunula botník blíž ke dveřím, jako by mi ten kus nábytku mohl nějak pomoct. Ten večer jsem už nešla ani s odpadky, přestože koš přetékal. Usínala jsem s rozsvícenou lampičkou a mobilem v ruce, připravená kdykoliv zavolat pomoc, i když se reálně nic dalšího nedělo.
Další dny jsem fungovala normálně – práce, nákupy, schůzky – ale pokaždé, když jedu přes Anděl nebo se blížím k našemu baráku, automaticky se rozhlížím, jestli ho někde neuvidím. A vždycky si v tu chvíli uvědomím, jak málo stačilo – jedna věta od úplně cizího člověka – aby se mi změnil pocit, jak bezpečně se cítím ve vlastním městě a vlastním domě.
