Článek
V sobotu dopoledne jsem v paneláku vytáhla mobil, vyfotila starý gauč a hodila ho na Bazoš. Příští týden má dorazit nový a já se nechci týden vyhýbat nábytku. Vedle gauče mi už dlouho překáželo i staré křeslo, jen jsem se k němu nemohla rozhoupat. Nastavila jsem cenu trochu níž, ať se to hne. Zkušenosti mám všelijaké: nepřijdou, přijdou pozdě, nebo na místě začnou tlačit na slevu. Za pár minut napsal chlapík, že má dodávku, je z vedlejší čtvrti a může přijet ještě dnes. Navrhl druhou hodinu. Souhlasila jsem, ale hned mě napadlo: „Jasně, přijede pozdě a bude to na mě zkoušet.“ Řekla jsem si, že když nic, aspoň se o to pokusím.
Domluva, přípravy a první dojem
Mezitím jsem odsunula stůl, zvedla u dveří koberec a vytáhla metr. Změřila jsem šířku dveří, výtahu i průchod mezi chodbou a kuchyní, protože tam to bývá na centimetry. U nás se blbě parkuje, takže jsem mu poslala pin s místem, kde se dá na chvíli zastavit, a připsala, že máme výtah. Odpověděl hned, poděkoval, zeptal se, kolikáté patro a jestli se do výtahu vejde delší kus po diagonále. Napsal, že vezme popruhy a deky a že kdyby to neprošlo, zvládne to po schodech. Znělo to připraveně, ale já se stejně vnitřně chystala na klasiku. Představovala jsem si různé scénáře, jak mu budu vysvětlovat, že sleva už je v ceně, a jak po něm budu sbírat drobky molitanu na chodbě, protože sousedi jsou na tohle hákliví.
Přesně ve dvě zazvonil. Otevřela jsem dveře a stál tam mladý chlapík v montérkách s potetovanou rukou, slušně pozdravil a z tašky vytáhl návleky na boty. Představil se jménem, podal ruku a hned se ptal, kudy půjdeme, ať nic neodřeme. Nabídl, že si projde trasu, a zeptal se, jestli mám někde citlivé rohy. Vytáhla jsem ze skříně starou utěrku na zakrytí kliky, mezitím si prohlédl výtah a zkusil otevřít dveře nadoraz. Přistihla jsem se, jak mi povolila ramena. V duchu jsem krotila svůj první dojem, zbytečně mu nic nevysvětlovala, jen ukazovala cestu a odpovídala na jednoduché otázky.
Stěhování bez škrábnutí a fér jednání
V obýváku vytáhl deky, obalil rohy gauče a přes sebe přehodil stěhovací popruhy, jako by to dělal denně. Když si všiml viklající se nožičky, vytáhl z kapsy imbus a za minutu ji dotáhl. Jen poznamenal: „Ať se mi to po cestě nerozpadne.“ Poprosil mě, ať mu přidržím dveře od výtahu, a pak: „Chytnete tady ten konec?“ Neměla jsem pocit, že mě tahá do práce, jen jsme si rozdělili, co bylo potřeba. Postupně jsme zvedli jednu stranu, vytočili to přes práh a gauč se do výtahu vešel na centimetr. Gauč šel ven bez škrábnutí a mně se ulevilo. V duchu jsem si řekla, že tohle je přesně ten moment, kdy se mi vždycky uleví a zároveň se stydím za to, co jsem si předem domýšlela.
Čekala jsem to věčné: „Tak kolik sleva?“ Místo toho vytáhl hotovost, přepočítal ji přede mnou a řekl: „Domluva je domluva.“ Všechno sedělo, nebylo co řešit. Pak se rozhlédl a všiml si křesla u dveří. Zeptal se, jestli ho nechci přihodit. Má v autě místo a stejně jede na sběrný dvůr. „Za odvoz nic nechci,“ dodal jen tak mimochodem. Chvíli jsem váhala, jestli v tom není nějaká klička, ale ne. Vzali jsme ho spolu, snesli a naložili během pár minut. Poděkovala jsem mu, on kývl, zavřel dveře a bylo hotovo. Zaskočilo mě, jak rychlé a jednoduché to bylo, a najednou mi bylo trapně, jak jsem si ho předem zaškatulkovala podle pár slov a tetování.
Když odjel, napsala jsem mu ještě krátké poděkování a inzerát na Bazoši stáhla. V obýváku zůstalo víc místa, než jsem čekala, a najednou jsem se cítila uvolněnější. Hlavně jsem si uvědomila, jak snadno si v hlavě vyrábím příběhy o „typických kupujících“ jen podle vzhledu a dvou zpráv v chatu. Ty příběhy mě mají chránit, ale ve výsledku mě spíš předem znervózní. Příště si dám pozor, abych nezačínala ve stresu a s očekáváním nejhoršího, protože to pak hledám v každém detailu. Ten gauč mi uvolnil místo doma a ten chlapík mi pomohl přehodnotit moje předsudky. Stačilo, že přišel včas, držel se domluvy a choval se normálně. A já si to zapamatuju.
