Článek
Už několik měsíců jsem fungovala úplně automaticky. Děti, práce, domácnost, večer padnout k televizi a nebýt schopná ani dojíst večeři. S Ondrou jsme fungovali spíš organizačně než jako vztah. Když přišel s nápadem, že pojedeme na víkend na běžky k jeho rodičům na chatu, měla jsem chuť odmítnout, ale zároveň jsem cítila, že už fakt potřebuju vypadnout. Děti si vzala máma, takže jsme jeli jen my dva a jeho rodiče. Přistihla jsem se, že se víc těším na ticho a na to, že po mně nikdo nic nebude chtít, než na čas s Ondrou. A to ve mně vzbuzovalo další výčitky. Říkala jsem si, že aspoň příroda a pohyb mi trochu pročistí hlavu.
Na běžkách mě poprvé někdo opravdu viděl
První den na běžkách byl pro mě strašně náročný. Kondičku mám poslední dobou spíš zvedáním dětí než sportem, takže jsem funěla a zaostávala. Tchán to ale celou dobu bral v klidu. Zpomaloval, dělal si legraci z toho, že taky není žádný sportovec, a nahlas říkal Ondrovi, ať na mě nevyjíždí, že jedu dobře. Pořád se mě ptal, jak se mám v práci, jak to zvládám s dětmi. A úplně bez okolků řekl: „Ty vypadáš strašně unaveně, já bych řekl až vyhořele.“ Byl to první člověk za dlouhou dobu, který to pojmenoval nahlas. Od Ondry slyším spíš: „To nějak dáme.“ Cítila jsem, že si mě někdo všímá, a bylo mi to příjemné i nepříjemné zároveň. Cestou zpátky jsme zůstali chvíli pozadu jen my dva a povídali jsme si mnohem osobněji, než bývá zvykem.
Večer se otevřelo víno, kluci rozdělali oheň v krbu a já jsem si říkala, že jednou za čas se prostě opiju a vypnu. Tchyně šla spát dřív, bolela ji noha, a Ondra po pár skleničkách u televize taky odpadl. Najednou jsme v obýváku seděli jen já a tchán. Víno teklo rychleji, než jsem zvyklá, a já měla pocit, že po tom dni si to můžu dovolit. Konverzace se postupně stočila na vztahy. On si začal nenápadně stěžovat na tchyni, že je poslední roky protivná, že ho pořád jen peskuje. Poslouchala jsem to se zvláštním pocitem, protože to bylo mnohem důvěrnější, než jak spolu běžně mluvíme. Zároveň ve mně bylo něco, co na tu důvěru reagovalo.
Kdy se z nevinných náznaků stane aféra
S přibývajícím alkoholem se mi začalo posouvat, co je ještě v pohodě a co už ne. Jeho delší pohledy, ruka na mém rameni, jak mi podává deku, aby mi nebyla zima. Párkrát mi řekl, jak mi to ten den na běžkách slušelo, jak jsem to hezky „dala“, i když jsem se podceňovala. Vůbec jsem z toho neměla pocit znechucení, spíš směs rozpaků a něčeho, co jsem dlouho nezažila – že jsem prostě ženská, ne jen máma a zaměstnankyně. Když si sedl blíž a my se mimoděk opřeli bokem o sebe, věděla jsem naprosto přesně, že je to přes čáru. A přesto jsem v tu chvíli v sobě našla rozhodnutí to neřešit a nebýt za tu zodpovědnou. Když mě poprvé políbil, na okamžik jsem ztuhla, ale neuhnula jsem.
Skončili jsme v malém pokojíku pro hosty vedle obýváku. Nebylo na tom nic romantického ani filmového, spíš rychlá, trochu neohrabaná akce dvou lidí, co by to dělat neměli. V hlavě mi pořád dokola běželo, co dělám, že tohle už nejde vzít zpátky. Zároveň jsem si otupěle opakovala, že to prostě nějak vytěsním, že ráno to bude jen trapné, mlhavé vzpomínky. Když bylo po všem, rychle jsme si řekli, že o tom nikdo nikdy neuslyší, a bylo to naprosto jednoznačné. Já pak skoro utekla do pokoje za Ondrou. Lehla jsem si vedle něj, poslouchala jeho klidné dýchání a usínala s pocitem, že jsem sama sebe zásadně zklamala.
Kocovina, výčitky a rozhodnutí něco změnit doma
Ráno mě probudila silná kocovina a těžký pocit v žaludku ještě dřív, než jsem si vybavila detaily. Jakmile mi začaly naskakovat, udělalo se mi fyzicky zle. Do kuchyně jsem šla se staženým krkem. Tchán tam stál u kávy a tvářil se úplně normálně, jako kdyby včera nic. To mě vyděsilo snad víc, než kdyby byl nervózní nebo přehnaně milý. U snídaně jsem se Ondrovi skoro nemohla podívat do očí, mluvila jsem co nejmíň a všechno sváděla na bolest hlavy po víně. Každý jeho nenápadný dotek, vtípek nebo starostlivá otázka, jestli mi není moc blbě, mi připadal jako krutá ironie, i když objektivně nemohl nic tušit.
Druhý den na běžkách jsem jela úplně mechanicky. Šlapala jsem, dýchala, dostávala se do rytmu a zároveň si v hlavě znovu a znovu vybavovala včerejší večer. Snažila jsem se rozebrat, proč jsem to vůbec dopustila. Jestli je to jen kombinace alkoholu a situace, nebo spíš to, jak strašně nespokojená jsem sama se sebou, s tím, jak náš vztah s Ondrou vypadá. Několikrát jsem měla nutkání mu všechno říct, ať se to aspoň pročistí, ale pokaždé mě zastavila představa, jak by to rozbilo nejen nás dva, ale i celou rodinu. Nakonec jsem si řekla, že když už jsem tohle udělala, tak aspoň přestanu dělat, že je mezi námi všechno v pohodě. Rozhodla jsem se, že s Ondrou začnu vážně řešit náš vztah a svoji nespokojenost. To, co se stalo s tchánem, ve mně ale zůstává jako něco, co si nejspíš nikdy úplně neodpustím.
