Článek
Už několik měsíců jsme doma řešili, že naše stará televize má nejlepší roky za sebou. Obraz byl čím dál horší, zvuk občas vypadával a někdy se vůbec nezapnula. Novou jsme ale pořád odkládali, protože jsme neměli peníze navíc. Když se začal blížit Black Friday, začala jsem víc sledovat letáky a reklamy a v hlavě jsem si plánovala, jak teď konečně „chytře nakoupím“. S partnerem jsme si sedli k rozpočtu, domluvili se na maximální částce a já byla docela pyšná, že to mám promyšlené. Říkala jsem si, že díky slevám vlastně rodině ušetřím.
Black Friday atmosféra mě úplně semlela
V den akce jsem si vzala v práci volno s tím, že dopoledne televizi vyberu a odpoledne budu mít jen pro sebe. V obchodním centru jsem šla rovnou do jednoho velkého elektra a hned u vchodu mě přivítaly obrovské nápisy „sleva až 70 %“, hlasitá hudba a davy lidí s velkými krabicemi v košících. Najednou jsem měla pocit, že musím rychle jednat, jako bych měla omezený čas. Začalo mi vrtat hlavou, že když si něco nekoupím teď, tak už žádná dobrá příležitost nebude. Místo klidného dopoledne jsem už po pár minutách cítila tlak a nervozitu.
U regálu s televizemi bylo plno lidí, někteří se dohadovali o poslední vystavený kus, jiní volali partnerům a řešili to přes telefon. Já jsem původně mířila k levnějšímu modelu, který jsem si našla doma na internetu a měla ho skoro „nastudovaný“. Naživo mi ale připadal menší, než jsem čekala, a začala jsem váhat. Všiml si toho prodavač a hned se ke mně přitočil. Mluvil o tom, že když už kupuju novou televizi, je lepší „investovat do vyšší třídy“ a „nemuset dělat kompromisy několik let“. Ukazoval mi dražší model, který prý měl teď „výjimečnou slevu“. V tom hluku a zmatku a pod jeho sebejistým vystupováním jsem začala ustupovat ze svého původního plánu a řekla si, že když už, tak ať vezmeme něco lepšího.
Splátky, pojištění a první studená sprcha
Když došlo na placení, trochu jsem vystřízlivěla. I se slevou byla částka víc, než co jsme si s partnerem stanovili jako strop. Chvíli jsem tam stála s kartou v ruce a přepočítávala to v hlavě. Prodavač ale nezaváhal a hned vytáhl možnost nákupu na splátky. „To jsou jenom nějaké stokoruny měsíčně, to skoro nepoznáte,“ opakoval. Mezi řečí přidal pojištění a prodlouženou záruku, prý „pro jistotu, to se hodí vždycky“. Byla jsem už unavená, tlačili se za mnou další lidi, a tak jsem všechny papíry bez pořádného čtení podepsala. Odcházela jsem s velkou krabicí na vozíku a smíšenými pocity – na jednu stranu jsem měla radost z nové televize, na druhou mi bylo úzko.
Doma jsem partnerovi hrdě ukázala televizi, ale nadšení mu rychle zmizelo z tváře, když uviděl smlouvu. Posadili jsme se k tomu s kalkulačkou a začali počítat, kolik nás to ve výsledku vyjde i s úroky a všemi těmi „doplňkovými službami“. Vyšlo nám, že zaplatíme skoro o třetinu víc, než jsme si původně domluvili. Partner mi nevyčítal, že bych to udělala schválně, ale docela přímo mi řekl, že jsem přesně podlehla tomu tlaku, o kterém se všude mluví. Bylo mi trapně a cítila jsem se hrozně hloupě. Ten večer jsme se kvůli tomu pohádali a pár dní byla doma napjatá atmosféra.
Papírování, výčitky a moje nové pravidlo
Další dny jsem se snažila zjistit, jestli jde pojištění a některé služby zrušit. Smlouva byla psaná tak složitě, že jsem tomu sama úplně nerozuměla. Volala jsem na infolinku, kde mě přepojovali z jednoho člověka na druhého, a několikrát jsem jela na pobočku. Místo toho, abych si večer sedla k nové televizi, jsem po práci běhala s papíry a vysvětlovala pořád dokola ten samý příběh. Nakonec se podařilo část doplňkových služeb zrušit, ale splátky zůstaly a pořád to byl zásah do našeho rozpočtu. Došlo mi, že za údajné „ušetření“ jsem zaplatila hlavně časem, stresem a pocitem selhání.
Po pár týdnech už je televize jen normální součást obýváku. Občas máme večer dobrý film, děti jsou nadšené z větší obrazovky. Ale pokaždé, když přijde výpis se splátkou, vybaví se mi ten den v obchodě. Někdy se s partnerem kvůli penězům ještě pohádáme a tahle koupě se jako téma občas vrátí. Uvědomila jsem si, že mi nechyběly informace, spíš jsem sama sebe přesvědčila, že musím využít slevu za každou cenu. Teď mám pro sebe jasné pravidlo: do podobných akcí půjdu jen s pevně danou částkou, bez možnosti splátek, a když ji nepůjde dodržet, prostě nic nekoupím. A kdykoli vidím velký nápis „Black Friday“, napadne mě, že tahle jedna „sleva“ mě nakonec stála víc, než kolik jsem reálně ušetřila.
