Článek
V úterý podvečer se vracím z práce, ruce plné nákupu, ve třetím patře už sahám po klíčích. Na dveřích ale visí přilepený papírek. Hrubým písmem je na něm napsáno, ať přestanu s „nočním pochodováním“, že má dotyčný zapsané časy a že to příště bude řešit. Podepsal se jako „soused naproti“. Stojím chvilku na chodbě, tašky s nákupem mi těžknou v rukou a v hlavě mi běží jen to slovní spojení. Noční pochodování? Chvíli se mi chce smát, protože to zní absurdně, hned vzápětí mám ale chuť se doma zamknout. Nevím, co tím myslí, ani co přesně by chtěl „řešit“, a trochu mě zneklidní, že si o mně někdo vede záznam.
Kdo opravdu dělá hluk v noci? Jdu zjistit
V hlavě si rychle projdu poslední dny. Chodím spát kolem jedenácté, někdy i dřív. Po bytě v noci nechodím, nic netahám, pračku pouštím odpoledne. V domě se ale často ozve rána od domovních dveří, které nemají dobře nastavený zavírač, a o patro výš bydlí parta kluků, kteří se vracejí pozdě. Někdy dupnou po schodech, někdy se smějí ještě na chodbě. Občas je slyším i já. Napadne mě, jestli si to nespojuje se mnou. Nechci, aby si o mně někdo myslel, že dělám schválnosti nebo že jsem bezohledná. Vybavím si, kdy jsem naposledy dělala hluk. Minulý týden jsem vysávala v sedm, to je snad v pořádku. Včera mi spadl z linky hrnek, ale to bylo ráno. Nic, co by odpovídalo nočnímu hluku. Než začnu přemýšlet, jak mu odpovědět, dojde mi, že nejlepší bude to hned vyjasnit.
Odemknu, nákup položím za dveře a hned zazvoním u dveří naproti. Otevře mi pán kolem čtyřicítky, trochu roztěkaný, jako by ho něco vyrušilo uprostřed činnosti. Dívá se na mě s očekáváním, pak hned přikývne, že ten lístek psal on. Prý ho budí těžké kroky a bouchání nad ložnicí. Vytáhne mobil, v poznámkách má zaznamenané časy, kdy se to podle něj děje. Je vidět, že se to snaží podložit. Snažím se mluvit klidně a věcně. Řeknu, že v noci po bytě nechodím, že mám běžný režim a po desáté se moc nepohybuju. Dodám, že je mi jasné, že když něco ruší spánek, člověk je z toho nervózní. Navrhnu, že to můžeme hned ověřit, aby měl jistotu, odkud zvuky jdou.
Hluk odhalí schodiště. Omluva a plán řešení
Domluvíme se, že projdu po bytě kolem ložnice a kuchyně, zatímco on zůstane u sebe a bude poslouchat. Zavřu za sebou a udělám pár kroků tam a zpět, zkusím i přejít po předsíni, kde je dlažba. Chvíli počkám a zase projdu, aby měl srovnání. Když se vrátím, zazvoním na něj. Krčí rameny, že nic zvláštního neslyšel. Ve chvíli, kdy vycházíme současně na chodbu, něco nad námi zaduní a oba automaticky zvedneme hlavu ke schodišti. Je to rána z horního patra a hned nato se ozve klapnutí domovních dveří. Zvuk se nese šachtou dolů a odráží se po chodbě tak, že se těžko hledá, odkud přesně přichází. Zastavíme se a posloucháme ještě chvíli. Je jasné, že pokud někdo třískne dveřmi nebo dupne o patro výš, v jeho ložnici to možná zní jako hluk ode mne.
Soused se mi omluví, že to psal ve vzteku. Řekne, že má teď noční, spí přes den i večer, a budí ho kdeco. Chápu to, jen mu řeknu, že mě ten lístek spíš vyděsil než naštval, hlavně ta věta o tom, že to bude „řešit“. Nevěděla jsem, co si pod tím představit. S úlevou se zasměje a přikývne, že to přestřelil. Řeknu mu, že jsem tu od podzimu a budu ráda, když si budeme říkat věci napřímo, než si sbírat důkazy do telefonu. Shodneme se, že v domě je hlavní problém bouchání domovních dveří a pozdní návraty shora. Navrhnu, že dáme na nástěnku slušnou prosbu o tichém zavírání a dodržování nočního klidu po desáté. A že zkusíme napsat správci, jestli by nešel seřídit zavírač.
Krátký vzkaz sepíšeme hned u mě na stole a připneme ho na nástěnku u schránek. Zároveň spolu napíšeme e‑mail správci domu s popisem problému. Vyměníme si čísla pro případ, že se bude něco opakovat, abychom si to mohli hned říct. Cestou zpátky sundám z dveří ten papírek. Ještě mu pošlu SMS, že když ho bude něco rušit, ať klidně zazvoní. Zavřu za sebou a uklidním se. Dojde mi, jak rychle jsem si z pár slov vymyslela nejhorší varianty. Uleví se mi a trochu se usměju, protože to nakonec šlo vyřešit jednoduše.
