Článek
Na večírek jsme šli do pronajatého salónku v jedné restauraci, bylo páteční odpoledne a já byla ve firmě asi třetí měsíc. Všichni se znali, já se tam pořád trochu rozkoukávala. Byla jsem lehce nervózní, nechtěla jsem působit jako ta nová, co sedí v koutě a nic neřekne, tak jsem si dala dvě skleničky vína, abych se trochu uvolnila. Chvíli to fungovalo, zapojila jsem se do pár rozhovorů, ale v hlavě jsem pořád řešila, jestli nepůsobím moc křečovitě. Po nějaké době se mi chtělo na záchod. Nechtělo se mi přerušovat cizí debaty otázkou „kde je toaleta“, tak jsem se rozhodla, že to nějak najdu sama. Vyšla jsem z našeho salónku do chodby, kde byly různé dveře, ale značení bylo dost nejasné.
Jedny špatné dveře, jeden okamžik a všechno bylo jinak
Procházela jsem kolem dveří, kde bylo napsáno „sklad“, „personál“ a podobně, takže jsem je rovnou v hlavě vyřadila. Jedny dveře byly bez nápisu, kousek od našeho salónku, a mně se zdálo logické, že to musí být toaleta pro hosty. Zaklepala jsem jen tak ze zvyku, spíš symbolicky, a hned vzala za kliku, protože mě vůbec nenapadlo, že by tam někdo mohl být. Otevřela jsem a během vteřiny mi došlo, že je něco zásadně špatně. Uviděla jsem šéfa s kolegyní v dost intimním objetí, rozhodně to nevypadalo jako nevinné kamarádské obejmutí. Zůstala jsem stát ve dveřích, v hlavě mi projelo jen „proboha“, vykoktala jsem něco jako „pardon“ a ty dveře zase rychle zavřela.
Na chodbu jsem vyšla úplně rudá, s bušícím srdcem, chvíli jsem tam jen stála a snažila se rozdýchat, co jsem právě viděla. Místo abych hned našla záchod, jsem tam v podstatě přešlapovala a snažila se poskládat si myšlenky. Pak jsem se konečně trochu vzpamatovala, obešla chodbu dokola a objevila skutečné toalety, které byly samozřejmě úplně jinde. I na nich jsem ale měla v hlavě jediné – že jsem právě viděla něco, o čem bych vůbec neměla vědět. Když jsem se vracela ke stolu, snažila jsem se tvářit, že se nic nestalo, ale připadala jsem si strašně průhledná. Kamarádka z týmu si všimla, že jsem nějaká divná, tak se mě zeptala, jestli je všechno v pohodě. Zamumlala jsem jen, že jsem si spletla dveře, a rychle to utnula, protože jsem měla pocit, že by ze mě všechno vypadlo.
Vyhýbání, strach a čekání, co bude dál
Zbytek večera jsem se šéfovi úplně automaticky vyhýbala. Sedla jsem si na druhý konec stolu, schovala se za rozhovor s kolegy o práci a víkendu a dělala, že mě hrozně zajímá jejich debata. Občas jsem koutkem oka sledovala, jestli se šéf neobjeví někde poblíž. Všimla jsem si, že se u nás moc nezdržuje, střídavě mizí a zase se zjevuje, ale náš pohled se ani jednou nepotkal. Cestou domů v tramvaji mi to začalo všechno docházet ještě víc. Přemýšlela jsem, jestli ta kolegyně je jeho partnerka, nebo ne, ale zároveň jsem si v duchu říkala, že do toho mi vůbec nic není a že nemá smysl si domýšlet detaily. Spíš mě začalo děsit, co by se stalo, kdyby se o tom někdo dozvěděl ode mě, a taky jsem se bála, jestli si to náhodou nevybije na mně, protože jsem ho takhle „načapala“.
V pondělí ráno jsem šla do práce s pocitem, jako bych šla na zkoušku, na kterou nejsem připravená. Představovala jsem si všechny možné scénáře, jak si mě zavolá do kanceláře a bude mi vyhrožovat nebo mi vysvětlovat, co jsem vlastně viděla. První hodinu se nic nedělo, snažila jsem se soustředit na maily a běžnou práci, ale břicho jsem měla stažené. Kolem desáté mi ale v kalendáři naskočila pozvánka od šéfa na krátkou schůzku v zasedačce. Srdce mi spadlo někam do žaludku. V zasedačce jsem si sedla, snažila se dýchat normálně a připravovala se na všechno možné. On přišel, sedl si naproti mně a začal úplně klidně mluvit o projektu, o termínech a prioritách. Vnímala jsem sotva půlku, jak jsem byla nervózní a čekala, kdy přijde „to ono“.
Krátký rozhovor, velká úleva a malé osobní ponaučení
Na konci se na chvilku odmlčel, podíval se na mě trochu jinak a řekl něco jako: „A… ohledně pátku, asi jste si spletla dveře.“ V tu chvíli bylo jasné, o čem mluvíme. Jen jsem hned vyhrkla, že mě to mrzí, že jsem opravdu nečekala, že tam někdo bude, a že o tom s nikým nemluvím a ani nebudu. Kývl, řekl jen: „To bych ocenil,“ a skoro okamžitě přešel zpátky do neutrálního tónu, že máme spoustu práce a že se máme soustředit hlavně na to. Tím tu debatu v podstatě uzavřel. Když jsem ze zasedačky odcházela, spadl mi obrovský kámen ze srdce, i když mi z toho všeho pořád nebylo úplně dobře.
Další týdny jsme si nějak přirozeně drželi odstup. Nebylo to vyhrocené, jen jsem měla pocit, že se oba radši držíme víc ve formálních mezích. Nikomu jsem nic neřekla, i když mě párkrát lákalo se aspoň kamarádce svěřit. Postupně to celé vyšumělo a stalo se z toho spíš něco, co mi občas vytane na mysli, když sahám po klice u nějakých dveří. Od té doby si každé dveře dvakrát zkontroluju, než je otevřu, a v duchu si říkám, že takhle jsem si dospělost nepředstavovala.
