Článek
Když manžel zemřel a děti se odstěhovaly, zůstala jsem sama v třípokojovém panelovém bytě v Praze. Ten byt pro mě byl něco jako kotva, místo, kde jsme vychovali děti a kde jsem žila skoro celý dospělý život. Měla jsem důchod, na který jsem si poctivě odváděla celý život, a dlouho jsem si říkala, že to stačí. Jenže poslední roky začaly zálohy za energie, fond oprav a ostatní poplatky tak růst, že mi po zaplacení nájmu a služeb zůstávala čím dál menší částka. Nejprve jsem to dorovnávala z úspor, které jsme si s manželem šetřili „na stáří“, abych měla nějakou rezervu na horší časy. Jak se ale ty úspory tenčily, začalo mi docházet, že je vlastně používám na úplně obyčejný provoz a že to takhle dlouhodobě neutáhnu.
Začala jsem proto škrtat, kde se dalo. Přestala jsem jezdit na výlety, na které jsem dřív občas jela s kamarádkami. Přestala jsem chodit na obědy do restaurace, místo toho jsem si víc vařila doma a kupovala levnější potraviny, koukala na akce. Nové oblečení jsem si kupovala jen ve výprodejích a často jsem si říkala, že už vlastně nic nepotřebuji. Jenže i přes všechna ta omezení jsem viděla, že měsíčně vycházím tak tak a jakákoliv mimořádná platba je problém. Sousedka mi jednou mezi řečí řekla, ať se zajdu zeptat na úřad, jestli nemám nárok na nějaký příspěvek na bydlení. Moc se mi tam nechtělo, ale nakonec jsem šla. Dozvěděla jsem se, že vzhledem k tomu, že byt vlastním a mám „relativně slušný“ důchod, mi vychází maximálně pár stovek, pokud vůbec něco. Odcházela jsem s nepříjemným pocitem, že stát po mně chce, abych nejdřív sáhla na byt, na všechno, co jsem za život vybudovala, a teprve až to nebude, mi možná pomůže.
Rozhodování u stolu s dětmi
O prodeji bytu jsem začala mluvit s dětmi ve chvíli, kdy mi přišlo vyúčtování a já jsem věděla, že to prostě nezvládnu zaplatit, ani kdybych vybrala zbytek úspor. Seděli jsme u stolu, přepočítávali částky a bylo jasné, že mi dlouhodobě nemůžou pomáhat tak, aby to mělo smysl. Mají vlastní rodiny, hypotéky, náklady na děti. Viděla jsem, že je jim to nepříjemné, rádi by udělali víc, ale bylo jasné, že by tím akorát ohrozili sami sebe. Zvažovala jsem, že si vezmu nějaký menší úvěr, abych překlenula ty nejhorší měsíce. Jenže při představě, že v sedmdesáti něco dlužím bance a bojím se, jestli to zvládnu splácet, mi bylo fyzicky špatně. Nakonec jsme se po několika rozhovorech shodli, že nejrozumnější bude byt prodat a najít si menší nájem, který by se dal z důchodu zvládnout lépe.
Zavolala jsem tedy do realitní kanceláře, kterou mi doporučila známá. Přišel mladý makléř, všechno měl v malém notebooku, rychle si prošel byt a začal mi vysvětlovat, jaká je „tržní cena“ a jak by se to dalo dobře prodat. V jeho podání to znělo hrozně jednoduše a trochu odosobněně, jako kdyby šlo opravdu jen o metr čtvereční na trhu. Když se rozběhly prohlídky, bylo to pro mě hodně nepříjemné. Cizí lidé mi chodili po bytě, nahlíželi do skříní, ptali se na technické detaily a hlavně na to, kdy se budu schopná vystěhovat. Chápala jsem, že to tak prostě chodí, ale cítila jsem se u toho hrozně zranitelně, jako by mi už ten byt nepatřil. Když se objevil vážný zájemce a já podepisovala rezervační smlouvu, cítila jsem zvláštní směs úlevy a smutku. Úlevu z toho, že budu mít peníze a nebudu každý měsíc počítat každou korunu, a smutek z toho, že tohle místo pustím. Měla jsem pocit, jako bych zrazovala sama sebe.
Lov na nájem a nálepka „problematičtějšího“ nájemníka
Jakmile byla kupní smlouva podepsaná a peníze dorazily na účet, začal závod s časem. Ve smlouvě byl termín, do kdy musím byt vyklidit, a ten se najednou zdál moc blízko. Začala jsem hledat nájemní byt v Praze a rychle jsem zjistila, jak moc se situace změnila. Nájemné bylo často skoro tak vysoké jako dřív moje celkové náklady na vlastní byt. Majitelé chtěli dvou- nebo tříměsíční kauci, potvrzení o příjmu, někdo trval na pracovní smlouvě. U několika bytů dali nakonec přednost mladším nájemníkům, nebo rovnou říkali, že důchodce nechtějí, prý je to „složitější“. Na některých prohlídkách jsem cítila, že se na mě dívají jako na někoho problematického jen kvůli věku a tomu, že nemám klasický plat. Po několika odmítnutích a zklamáních jsem nakonec našla menší garsonku na okraji Prahy, u které majitel působil aspoň trochu lidsky a ochotně se bavil o tom, jak to nastavit, aby to šlo.
Stěhování z třípokojového bytu do garsonky pro mě byla samostatná kapitola. Znamenalo to vzít si jen zlomek věcí a zbytku se nějak zbavit. Dny jsem trávila tak, že jsem otevřela skříň a třídila. Co si vezmu, co dám dětem, co půjde do sběru nebo na charitu. Každá věc ve mně něco vyvolávala, ale musela jsem být praktická. Najednou jsem viděla, kolik toho člověk za život nashromáždí a jak málo se toho nakonec vejde do jedné malé místnosti. Krabice se kupily, měla jsem po bytě chaos a občas jsem si sedla na židli uprostřed toho všeho a rozbrečela se. Docházelo mi, že ten starý byt už nikdy nebude „můj“, že už se tam nevrátím. Když jsem pak první noc spala v novém nájmu, mezi nerozbalenými krabicemi, cítila jsem se zvláštně prázdně. Měla jsem střechu nad hlavou, ale žádné vlastní místo v tom hlubším slova smyslu, jen nájemní smlouvu na dobu určitou.
Úřady, úspory a pocit bezdomovce s diplomem
Po zabydlení v nájmu jsem zjistila, že sice nemám fond oprav a velký byt, ale nájemné spolu s novými zálohami na energie zase ukrajují většinu důchodu. Rozhodla jsem se, že zkusím znovu požádat na úřadě o příspěvek na bydlení, tentokrát už jako nájemce. Strávila jsem tam skoro půl dne. Nosila jsem doklady, výpisy z účtu, smlouvu o nájmu a znovu dokola vysvětlovala, proč mám na účtu víc peněz – z prodeje bytu. Z toho, co mi úřednice říkala, pro mě vyplynulo, že dokud mám tyto úspory, nemám šanci na větší pomoc. V podstatě jsem se měla nejdřív „utratit“ vlastní peníze a až pak bych možná měla na něco nárok. Když jsem odcházela, měla jsem pocit, že mě ten systém tlačí do role, ve které jsem sice člověk s vysokoškolským diplomem, který celý život pracoval, ale reálně jsem bez vlastního domova, závislá na nájemní smlouvě a na dobré vůli státu. Připadala jsem si jako bezdomovec s diplomem.
