Článek
Soused odjížděl na týden pryč a mezi řečí se mě u popelnic zeptal, jestli bych mu nezalila kytky, když už stejně chodím kolem. Známe se tak napůl – pozdravy na chodbě, občas krátké prohození pár vět, nic osobního. Vždycky mi byl sympatický, ale tím to pro mě končilo. Upřímně se mi do zalévání moc nechtělo, mám dost práce sama se sebou, ale přišlo mi hloupé mu to odmítnout. Je slušný, nikdy se nechoval vtíravě, navíc to znělo jako maličkost. Před odjezdem mi položil klíče do misky v mé kuchyni, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Ten večer, po dlouhém dni v práci, jsem si na ně vzpomněla, vzala je do ruky a šla to „rychle odbýt“, ať to mám za sebou.
Bylo už docela pozdě a já byla v legínách a vytahaném tričku, vlasy v nějakém provizorním ohonu. Nepřipadalo mi nutné se nějak upravovat, brala jsem to čistě technicky. Odemkla jsem, vešla k němu, rychle prošla chodbou, skoro jsem se ani nerozhlížela. Na balkoně jsem zalévala kytky, dveře od bytu se samy zabouchly a mně to nepřišlo nijak důležité. A pak jsem najednou zaslechla klíč v zámku. Lekla jsem se tak, že jsem málem upustila konvičku. Byla jsem přesvědčená, že má přijet až za dva dny. Vešel dovnitř s kufrem, zastavil se na prahu obýváku a díval se na mě stejně překvapeně jako já na něj. V té chvíli se ve mně střídalo trapno, rozpaky a pocit, že tam vlastně vůbec nemám co dělat, a přitom jsem tam byla na jeho vlastní přání.
Neplánované víno a rozhovor, který změnil atmosféru
Začal se omlouvat, že mi nedal vědět, že se vrací dřív, a že mě takhle neplánovaně „nachytal“ u svých kaktusů a zalévání. Bylo na něm vidět, že ho ta situace taky zaskočila. Já se cítila trochu hloupě, v domácím oblečení v cizím bytě s jeho klíči v ruce. Nabídl mi, abych ještě zůstala, když už tam jsem, že prý otevře víno jako takové poděkování. V hlavě mi běželo, že bych měla prostě poděkovat, omluvit se za vpadnutí v nevhodnou chvíli a jít domů. Zároveň mi ale přišlo divné utéct hned, když se snažil být milý a pohostinný. Řekla jsem si, že sklenička nebo dvě mě nezabije, že se aspoň chvilku odreaguju po práci. Zůstala jsem, sedli jsme si do kuchyně a mezi námi se začalo odehrávat něco, co jsme předtím neměli šanci poznat.
Najednou jsme si povídali mnohem otevřeněji než kdykoli na chodbě. Došlo na práci, na to, jak ho vyčerpává jeho obor, na moje vlastní potíže, pak i na bývalé vztahy a na to, jak zvláštně může působit, když žijí vedle sebe lidé, co se roky zdraví a vlastně o sobě nic neví. Víno ubývalo a s ním i nějaké zábrany. Uvědomila jsem si, že mě přitahuje víc, než jsem si kdy připustila, když jsme se jen míjeli u výtahu. Na balkoně jsme pak stáli vedle sebe, opírali se o zábradlí, mluvili už tišším hlasem. Vzduch byl chladnější, ale mně bylo spíš horko z kombinace alkoholu a blízkosti. A pak mě prostě políbil. V hlavě mi probliklo něco ve smyslu, že bych tohle asi neměla, že je to soused a že to může všechno zkomplikovat. Tělo ale reagovalo rychleji než rozum a já polibek opětovala.
Noc bez zábran a ráno s těžkou hlavou
Noc potom byla jedna velká směs doteků, ticha, občasného šeptání a toho, že jsem přestala myslet na všechny ty racionální argumenty proti. Najednou to nebyl „jen soused odvedle“, ale konkrétní muž, který se mě dotýká, objímá mě a dívá se na mě úplně jinak než kdykoli předtím na chodbě. Nebylo to nic filmově dokonalého, spíš hodně spontánní a možná trochu neohrabané, ale o to opravdovější. Svlékali jsme se v zápalu okamžiku, věci nechávali tam, kde zrovna spadly, a mně to v tu chvíli bylo jedno. Měla jsem pocit, že jsem po dlouhé době povolila nějakou vnitřní brzdu. Usnula jsem vedle něj, trochu omámená vínem a tím vším, co se stalo, s pocitem, že to snad ani není úplně skutečné.
Ráno mě probudilo světlo z okna a lehká kocovina. Hlava těžká, tělo unavené, ale víc než fyzicky mi bylo zvláštně vnitřně. On ještě spal, klidně dýchal vedle mě a já se v tu chvíli rozhodla, že se vytratím dřív, než se probudí a budeme muset řešit, co dál. Potichu jsem se začala oblékat, snažila se nic neporazit a nedělat zvuky. Tričko jsem našla hned, legíny taky, ale svoje spodní prádlo ne a ne zahlédnout. Projížděla jsem očima ložnici, pak obývák, kouty, kde se válela naše včerejší „trasa“, ale nechtěla jsem mu tam začít dělat úplný chaos. Nakonec jsem to vzdala. Řekla jsem si, že kvůli jednomu kousku oblečení nebudu převracet cizí byt naruby. Oblékla jsem se bez něj, vzala klíče, co mi dal, položila je na viditelné místo a tiše za sebou zavřela dveře.
Chodba hanby a zpráva, která změnila hranice
Cesta po chodbě mi připadala nekonečná. Každý krok zněl moc nahlas a já měla pocit, že se zrovna teď musí otevřít všechny dveře v patře a každý pozná, odkud jdu a v jakém stavu. Došla jsem k sobě domů, odemkla, zavřela za sebou a jen se na chvíli opřela o dveře. Byla jsem napůl rozesmátá ze situace s chybějícím prádlem a napůl v rozpacích z toho, co jsem vlastně udělala. Všechno se to stalo nějak rychleji, než jsem stihla přemýšlet. Asi za půl hodiny mi od něj přišla zpráva, jestli jsem dorazila v pořádku a že u něj prý zůstalo něco mého. V tu chvíli mi definitivně došlo, že hranice „jen soused“ se přes noc posunula někam úplně jinam a že se tomu nevyhnu, ani kdybych se teď snažila tvářit, že šlo jen o jeden nepovedený večer s vínem.
