Článek
Na začátku to bylo úplně nevinné. Sháněla jsem si při škole nějakou rozumnou brigádu a kamarádka mi řekla o rodině, která hledá doučování z matiky pro syna před maturitou. Přišlo mi to ideální – umím matiku, mám ráda lidi a časově se to dalo skloubit s rozvrhem. K nim domů jsem šla poprvé trochu nervózní. Otevřela mi máma, upravená, hodně energická, táta působil spíš jako ten tichý, co všechno sleduje. Byli milí, ale zároveň jsem z nich cítila tlak na výkon. Syn, kterého jsem přišla „zachraňovat“, na mě koukal tak trochu znuděně a otráveně, ale bylo na něm vidět, že ho taky zajímá, kdo mu tam přijde velet. Snažila jsem se působit profesionálně, mluvit klidně a věcně, aby si řekli, že ví, komu svěřili dítě. Ulevilo se mi, že jsem si tímhle způsobem dokázala najít placenou práci.
Když se hranice práce začnou nenápadně posouvat
První lekce probíhaly celkem standardně. Seděli jsme u jídelního stolu, papíry rozložené všude kolem, rodiče se občas objevili, zeptali se, jak nám to jde, nebo jen prošli kolem a nenápadně si nás prohlédli. On ze začátku spíš bojoval, dělal chyby, občas si rýpnul, že to stejně nikdy nepochopí. Já jsem se snažila nebrat to osobně, brala jsem to s humorem a vysvětlovala znovu a znovu. Postupně se začal víc uvolňovat. Po kratších úlohách jsme si někdy oddechli a on začal povídat o škole, o tom, že ho nebaví, jak po něm všichni něco chtějí, o seriálech, hrách, kamarádech. Občas sklouzl k tomu, že si postěžoval na rodiče, jak ho pořád kontrolují. Všimla jsem si, že po mně někdy tak zvláštně pokukuje, trochu zkoumavě, trochu pobaveně. V hlavě jsem si říkala, že jsem tam pracovně a že si to nesmím připouštět, ale zároveň mi to lidsky lichotilo.
Po pár týdnech jsem k nim chodila dvakrát týdně úplně automaticky, stalo se to součástí mého rozvrhu. Mezi námi se začalo objevovat to lehké popichování a naznačené flirtování, které se těžko popisuje, ale člověk ho cítí. Dělal dvojsmyslné poznámky, ptal se mě na osobní věci – jestli mám přítele, co dělám o víkendu, jaké kluky mám ráda. Já ho občas okřikla, že jsme tu kvůli matice, ale nikdy jsem to úplně nezarazila. Byl o pár let mladší, takže jsem to vnímala napůl jako pubertální řeči, napůl jako snahu zapůsobit. Jednou mi jeho máma napsala, že se zdrží v práci, táta je na služebce a ať doučování klidně proběhne, že nám nechali doma něco k jídlu. Když jsem přišla, byl doma jen on, působil uvolněněji než jindy, skoro až pobaveně tou situací, že má dům „pro sebe“.
Okamžik, kdy se z doučování stane něco úplně jiného
Začali jsme klasicky u kuchyňského stolu, jako vždycky. On po chvíli řekl, že se mu hůř soustředí, že kolem chodí pes a pořád nás vyrušuje. Nabídl, že můžeme jít k němu do pokoje. Když jsem tam nakoukla, byl to typický pokoj sedmnáctiletého kluka – herní židle, kabely, bordel, všechno na sobě. Přišlo mi to spíš jako místo, kde by se ztratily papíry hned po otevření sešitu. Pak navrhl ložnici rodičů, že tam je největší klid, velká postel, o kterou se dá opřít se sešitem, a nikdo nás tam nebude rušit. V tu chvíli mi to samozřejmě přišlo zvláštní, ale sama sobě jsem si to omluvila tím, že jde jen o učení a že je to vlastně jedno, kde sedíme. Tak jsme tam šli. Skončili jsme vedle sebe na posteli s pracovním sešitem mezi námi a najednou byla atmosféra úplně jiná. Bylo ticho, široká postel, cizí ložnice a já jsem uvnitř cítila, že je to intimnější, než by mělo být.
Při vysvětlování příkladů jsme se začali víc smát, dělali jsme si srandu z některých příkladů, občas jsme do sebe drcli loktem. Jak jsme seděli těsně vedle sebe, ruce se nám párkrát dotkly. Cítila jsem, jak se mezi námi to napětí zvyšuje, až to skoro nešlo ignorovat. V jednu chvíli mě prostě políbil. Úplně jsem na vteřinu ztuhla. V hlavě mi bliklo, že tohle je za čárou, že bych teď měla vstát, srovnat sešit a říct, že jdeme zpátky do kuchyně. Ale místo toho jsem ten polibek opětovala. Pak šlo všechno strašně rychle, jak to tak v podobných situacích bývá. Najednou jsme neřešili matiku, ale jeden druhého a nakonec jsme skončili přímo v posteli jeho rodičů. Když bylo po všem, jen jsme leželi vedle sebe a bylo nám oběma trapně. Shodli jsme se, že o tom nikomu neřekneme a že „tohle byl úlet“, který se prostě stal.
Když se „úlet“ změní v nebezpečný vzorec
Jenže u jednoho „úletu“ to nezůstalo. V podstatě kdykoli jsme měli doučování a rodiče nebyli doma, bylo jasné, jak to asi skončí. Automaticky jsme šli do ložnice, papíry a sešity skončily někde na kraji postele a učení se odsouvalo na druhou kolej. Něco jsme vždycky pro formu spočítali, ale většinu času jsme se muchlovali. Začala jsem si všímat, že se na mě víc upíná. Psával mi zprávy i mimo domluvené termíny, posílal fotky, ptal se, kdy zase přijdu, jestli se mi po něm stýská. Mezitím mi jeho máma volala a říkala, že má pořád špatné známky z matiky, že by bylo potřeba přidat, jestli bych mu nedala nějaké domácí úkoly navíc nebo nepřišla častěji. Vždycky, když mi mluvila tímhle tónem, se mi žaludek stáhl. Věděla jsem, že děláme něco úplně jiného, než za co mi ve skutečnosti platí.
Po několika týdnech mi došlo, jak strašně pokřivená ta situace je. Oni mi s důvěrou svěřili syna, platili mi za to, abych mu pomohla k maturitě, a já s ním mezitím spala v jejich vlastní posteli. Začala jsem mít strach, že nás jednou nachytají, že se vrátí dřív, že najdou nějaké stopy nebo že jim sám něco řekne. Ale ještě horší byl pocit vůči sobě samotné. Připadala jsem si jako někdo, kdo zklamal jejich důvěru i nějaké svoje vnitřní hranice. Nakonec jsem se rozhodla to utnout. Vymluvila jsem se na školu a práci, že už časově doučování nezvládám. Jeho mámě do telefonu jsem v klidu zalhala, že jim klidně doporučím jiného doučujícího. On byl naštvaný, tvářil se odtažitě a skoro se se mnou nebavil, ale před rodiči se choval, jako by se nic nedělo. Když jsem od nich odcházela naposledy s obálkou peněz v ruce, děkovali mi, že jsem mu věnovala čas a já měla pocit, že nic netuší. Cestou domů jsem si v hlavě přehrávala všechny ty chvíle v jejich ložnici a říkala si, že tohle je zkušenost, která mi dost jasně ukázala, kde mají být moje hranice. A i když vím, že jsem to nakonec ukončila, ten stud sama před sebou ve mně zůstal dodnes.
