Článek
Ráno jsem si vzala home office a zrušila odpolední pochůzky. Přišla zpráva „doručíme dnes“ a já čekala zimní boty pro syna na víkend. Nechtěla jsem riskovat lístek „nezastižen“ a další přehazování termínů, protože čepice a rukavice už máme, ale boty chyběly. Rozložila jsem si práci v kuchyni, abych slyšela domovní zvonek, a položila mobil vedle klávesnice. Řekla jsem si, že to jednou vydržím a prostě si to pohlídám. Dala jsem si kafe, otevřela e-maily a měla docela dobrý pocit, že to mám pod kontrolou.
Kdy dorazí? Okno se mění, nervy pracují
Dopoledne se ve sledování zásilky objevilo časové okno 10–14. Podle toho jsem přesunula dvě schůzky, jednu jsem zrušila. Oběd jsem snědla u počítače, jen rychlý sendvič, kdyby náhodou někdo zazvonil. Pro jistotu jsem se sousedkou vyzkoušela zvonek. Fungoval. Ven jsem nešla ani s odpadky. Ne že bych bez toho nepřežila, ale zrovna to tak bývá: vyběhnu na dvě minuty a zrovna to přijede. Když se ve 14:00 okno změnilo na „do 18:00“, došlo mi, že z toho bude celodenní čekání. S povzdechem jsem si udělala další kafe a přehodila i zbytek dne.
Odpoledne se nic nedělo a došla mi trpělivost. V aplikaci pořád ta stejná mapa a šedé auto, které se nehýbe. V 15:00 jsem zavolala na infolinku. Paní mi zopakovala, že řidič má čas do šesti a abych vydržela, případně si příště zvolila výdejní místo. Zasmála jsem se spíš pro sebe a něco zabručela. Zavěsila jsem a napsala partnerovi, jestli může vyzvednout syna ze školky, protože nechci opouštět byt ani na deset minut. Odpověděl, že ho vezme. Usadila jsem se zpátky k práci a dělala, co se dalo, ale pořád jsem po očku sledovala zvonek, telefon a notifikace. Pořád jsem myslela na to, že to zase přesunou.
Kurýr bez balíku a zavřená trasa. Co teď?
V 17:40 se konečně ozval domovní zvonek. „Kurýr,“ ozvalo se z přízemí. Šla jsem k interkomu a čekala, že si převezmu krabici a podepíšu převzetí. Jenže stál tam bez balíku, jen s mobilem. „Ověřuju, jestli jste doma,“ řekl. Přikývla jsem. „Jsem tady celý den.“ Odpověděl, že tu byl kolem poledne a v aplikaci má status „nezastižen“. Řekla jsem, že jsem nikam nešla a na telefonu nemám jediný zmeškaný hovor. Chvíli jsme si vyměňovali informace, každý se svým displejem v ruce. Pak řekl, že dnešní trasu má v systému uzavřenou, zásilka je v autě, ale kvůli skenům mi ji dnes předat nesmí. Stála jsem v předsíni a cítila, jak mi tuhnou ramena. Celý den doma a nic.
Navrhla jsem, že sejdu k autu a zkusíme to znovu naskenovat. Řekl, že aplikace to nepustí, že by to spadlo jako výjimka, která by stejně neprošla. Nabídl, že zásilku přesměruje na nejbližší výdejnu hned na zítřek, abych nemusela sedět doma další den. Znělo to jako jediné rozumné řešení. „Tak jo, udělejte to,“ řekla jsem. Naštvalo mě to, ale neměla jsem sílu se hádat. Poděkovala jsem mu, on se omluvil nějakým naučeným způsobem a odešel. V bytě bylo ticho, jen myčka dokončovala program. Vrátila jsem se k počítači s pocitem, že jsem sama sebe přechytračila a stejně prohrála.
Po jeho odchodu jsem otevřela web a vyplnila stížnost. Napsala jsem, co se stalo, a přiložila screenshoty: žádné zmeškané hovory a k tomu měnící se časy doručení. Nepotřebovala jsem slevu, spíš jsem chtěla, aby to někdo viděl. Druhý den jsem si balík vyzvedla ve výdejně za rohem. Vzala jsem si kód, šla k pultu, během pěti minut jsem byla venku. Boty synovi sedly a byl rád, že je má, protože o víkendu slíbený výlet do lesa se mohl uskutečnit. Já jsem měla radost taky, ale ten pocit zbytečně promarněného dne se mě držel. Vím, že se to občas stane. Jen mě mrzí, že jsem udělala všechno proto, aby se to nestalo, a stejně to dopadlo takhle. Příště si asi rovnou vyberu výdejnu a ušetřím si nervy, i když to znamená vzít to cestou z práce a neobětovat tomu celý den.
