Článek
K bráchovi a švagrové jsem jela po delší době jen tak na kafe a dort. Žádná velká akce, prostě sobotní návštěva. Věděla jsem, že teď hodně řeší práci a peníze, a v hlavě jsem měla i to, jak vždycky oba tvrdili, že děti jsou téma „až někdy, rozhodně ne teď“. Cestou v tramvaji jsem přemýšlela, jak se jim asi daří, a říkala si, že se jich na to zkusím nějak citlivě zeptat. Když jsem přišla, všechno vypadalo úplně normálně – uklizeno, voněla káva, na stole dort, oni uvolnění. Všechno působilo známě a klidně.
Nenápadná návštěva, která změnila odpoledne
Po chvíli povídání jsem si odskočila na toaletu. Je to ta malá koupelna hned vedle kuchyně, kam chodím pokaždé, takže jsem tam byla v nastavení „jsem tady jako doma“. Nepřemýšlela jsem nad tím, kam koukám. Udělala jsem, co jsem potřebovala, a u umyvadla jsem si začala mýt ruce. V tu chvíli jsem koutkem oka zahlédla, že koš má trochu odklopené víko a je plnější než obvykle. A úplně nahoře byl těhotenský test. Bez krabičky, jen v tom plastovém pouzdře. Na okénku byly úplně jasné dvě čárky.
Ruce mi na pár vteřin ztuhly pod vodou a já jen zírala na ten test. V hlavě mi úplně nesmyslně běželo, jestli dvě čárky opravdu znamenají pozitivní. Samozřejmě že vím, že znamenají. Napadlo mě, jestli to třeba není nějaký starý test, ale navrchu v koši byly papírové ubrousky od dortu, který jsme jedli před chvílí. Došlo mi, že to muselo být hodně čerstvé. Koš jsem neotevírala, nic jsem nehledala, jen jsem zavřela víko, až trochu hlasitěji, rychle si utřela ruce a snažila se v zrcadle nasadit normální výraz. „Hlavně nic neprozraď,“ říkala jsem si.
Šok v koupelně a hra na klid
Když jsem se vrátila do obýváku, najednou jsem si všímala každého jejich gesta. Jak se švagrová tváří, jak si nenápadně sahá na břicho. Možná to dělala vždycky, jen jsem si toho předtím nikdy nevšimla. Brácha mluvil o práci, o nějakém problému s šéfem, a mně to šlo jedním uchem tam a druhým ven. V hlavě mi běželo: „Ví o tom vůbec? Proč mi nic neřekli? Mají strach?“ Oni působili úplně normálně, žádné narážky, žádné náznaky. Já jsem ale měla pocit, že hraju roli uvolněné sestry, která vtipkuje a ptá se na běžné věci, a přitom jsem byla uvnitř hodně napjatá.
Večer doma jsem nemohla usnout. Pořád jsem měla před očima ten test v koši. Říkala jsem si, že je to jejich věc a že jsem to vlastně vůbec neměla vidět. Zároveň jsem ale měla zvláštní pocit, že o bráchovi a jeho životě vím něco hodně důležitého, co on možná zatím neví. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě si přehrávala různé scénáře. Zavolat bráchovi? Napsat švagrové? Dělat, že o ničem nevím? Do toho se přidával strach, že kdyby se cokoliv pokazilo a já o té situaci věděla a jen mlčela, asi bych si to vyčítala. Uvědomila jsem si, že vlastně nejde jen o to, jestli „lezu do soukromí“, ale i o to, jestli jim dávám šanci se mnou o tom mluvit.
Vnitřní boj, jestli mlčet, nebo psát
Druhý den po obědě jsem už dál čekat nevydržela. Vzala jsem telefon a napsala švagrové. Nejdřív jsem měla tendenci to různě obcházet, ale nakonec jsem byla úplně přímočará. Napsala jsem jí, jestli by měla čas na kafe jen se mnou, a rovnou dodala, že jsem si včera v koupelně omylem všimla těhotenského testu v koši. Že mi je trapné, že o tom vím, že jsem nic nehledala, nechci šmírovat, ale kdyby si o tom chtěla popovídat, jsem tady. Bylo mi u toho úzko, připadala jsem si vlezlá. K mému překvapení ale odpověděla docela rychle. Napsala, že je ráda, že jsem se ozvala, že si toho testu v koši všimla až ve chvíli, kdy jsem odešla, a že jí bylo strašně trapně. Domluvily jsme se na kávě v týdnu a mně se v tu chvíli výrazně ulevilo. Ne proto, že bych najednou znala odpovědi, ale protože jsem se rozhodla to neodkládat a dát jí prostor, aby sama určila, co mi chce nebo nechce říct.
V týdnu jsme se sešly v malé kavárně kousek od nich. Nejdřív jsme probíraly práci, víkend, takové ty běžné věci. Bylo ale jasné, že obě čekáme, až to někdo otevře. Po chvíli ticha jsem se nadechla a klidně jí řekla, že ten test jsem opravdu viděla, že mi to je nepříjemné, ale že jí chci jen říct, že to nikomu neřeknu a že je na ní, co mi o tom poví. Viděla jsem, jak se jí začaly lesknout oči. Přiznala, že test byl pozitivní, že je to úplně čerstvé a že bráchovi to ještě neřekla. Bála se, jak to zvládnou kvůli penězům a jeho práci, jestli na to vůbec jsou připravení. Nepouštěla jsem se do rad, jen jsem poslouchala a sem tam řekla, že chápu, že se bojí, a že ať se rozhodne jakkoliv, budu stát za ní i za bráchou. Na konci našeho setkání jsme obě cítily úlevu. Ona v tom nebyla sama a já měla pocit, že jsem se postavila čelem k něčemu, co mezi námi bylo nevyřčené, a přitom jsem nepřekročila hranici, kterou by si ona sama neurčila.
