Článek
K Lidlu jsem ten den přijel pozdě odpoledne, mezi prací a večeří. Potřeboval jsem rychle vzít pár věcí, v hlavě jsem ještě řešil maily a co jsem nestihl. Na parkovišti bylo plno a já začal kroužit mezi auty v tom známém režimu, kdy jen očima hledáte volné místo. Po pár minutách jsem si všiml, že někdo vyjíždí z místa docela blízko vchodu. Zapnul jsem blinkr, pomalu zastavil a nechal mu prostor, aby vycouval. V duchu jsem už skládal nákupní seznam a zároveň sledoval čas, protože jsem věděl, že doma na mě čekají. Byl jsem lehce ve stresu, ale nic dramatického, spíš takový běžný shon.
Když obyčejné hledání místa přestane být rutina
Jakmile to auto z místa odjelo, začal jsem tam pomalu zacouvávat. V tu chvíli se mi ale z boku objevilo červené Audi, docela rychle, a najelo si tak, jako by to místo bylo jeho. Lekl jsem se, dupnul na brzdu a zastavili jsme jen pár desítek centimetrů od sebe. Automaticky jsem zatroubil, spíš reflex než záměr někoho „srovnat“. Rukou jsem ukázal směrem na to místo a na svůj blinkr, abych dal najevo, že jsem tam čekal první. Cítil jsem, jak se ve mně zvedá vztek, ale pořád jsem předpokládal, že si nějak normálně vysvětlíme, kdo tam byl dřív, a každý si pojede dál.
Řidič Audi ale vystoupil. Chlap kolem čtyřicítky, výraz už z dálky napjatý. Já zůstal sedět v autě a jen stáhl okýnko. Přišel k mému autu a hned začal křičet, že jsem mu vjel do cesty a že neumím řídit. Snažil jsem se mluvit klidně, vysvětloval jsem mu, že jsem tam stál předtím, měl jsem blinkr a čekal jsem, až ten druhý řidič odjede, ale on mě nenechal skoro ani doříct větu. Skákal mi do řeči, překřikoval mě. Vnímal jsem, jak se na nás pár lidí z parkoviště otáčí. Bylo mi to nepříjemné, ale zároveň mě to trochu drželo v tom, abych se nenechal jen tak seřvat a nezačal se omlouvat za něco, co jsem neudělal.
Z pár vět na parkovišti k čisté agresi
Hádka se rychle změnila v tvrdý spor o to, kdo má pravdu. Měl jsem pocit, že kdyby teď kdokoliv z nás ustoupil, ten druhý to vezme jako potvrzení, že měl pravdu. On pořád opakoval, že jsem „bezohledný“ a „nebezpečný za volantem“, já v sobě měl pocit křivdy, že se jen snažím normálně zaparkovat. V jednu chvíli jsem mu řekl, že já klidně odjedu a zaparkuju jinde, že mi to za hádku fakt nestojí a že nemá cenu dělat scény kvůli jednomu místu. Doufal jsem, že to uklidní situaci. On to ale asi vzal jako výsměch. Přišel až těsně k mému okýnku, naklonil se dovnitř a pak udělal ještě krok blíž. Najednou jsem měl hodně intenzivní pocit, že už to není jen slovní výměna. V tu chvíli jsem kromě vzteku začal cítit i strach, jak daleko to nechá zajít.
Řekl jsem mu znova, ať si tam teda zajede, že mi to za to nestojí, a začal jsem pomalu couvat, abych mu uhnul a on mohl zajet. V duchu jsem si říkal, že aspoň bude klid. Jemu to ale zjevně znělo jinak. Ještě víc se rozčílil, křičel, že si z něj dělám srandu a že „dělám ramena“ jen proto, že sedím v autě. Než jsem stihl cokoliv říct, prudce rukou praštil do mého zpětného zrcátka z řidičovy strany. Zrcátko se ulomilo a zůstalo viset jen na kabelu. Ten zvuk plastu a fakt, že se mi zničil kus auta úplně zbytečně, mě úplně zarazil. Jen jsem tam seděl, koukal na to zrcátko a pár vteřin nedokázal reagovat.
Ve vteřině rozbité zrcátko, pak volám policii
Pakt jsem začal rychle přemýšlet, co dál. Vytáhl jsem mobil, vyfotil si jeho auto i SPZ, protože mi bylo jasné, že tohle už není jen výměna názorů. On mezitím nasedl zpátky do Audi, ještě něco křičel z okýnka, ale už jsem ho ani pořádně neposlouchal. Chvíli jsem přemýšlel, jestli má cenu hned volat policii, nebo se na to vykašlat a jen to nějak opravit z vlastní kapsy. Ale když jsem se podíval na to zrcátko a uvědomil si, jak se ke mně choval, došlo mi, že kdybych to nechal být, akorát si to budu později vyčítat. Tak jsem zavolal na 158 a všechno popsal. Byl jsem u toho pořád rozklepaný, cítil jsem, jak mi hlas lehce ujíždí. Operátor mi řekl, ať zůstanu u auta, že pošlou hlídku.
Seděl jsem v autě, díval se na lidi, kteří mezitím přišli nakoupit a zase odjeli, jako by se nic nestalo, a čekal, až přijede policie. V hlavě se mi přehrávalo, v jaké chvíli se to celé mohlo vyvíjet jinak. Jestli jsem měl víc ustoupit hned na začátku, nebo naopak být razantnější dřív, než se nechal vytočit. Došlo mi, jak málo stačí, aby se z obyčejného parkování stal incident, který vám rozhodí celý den a trochu i důvěru v lidi. A taky jsem si uvědomil, jak rychle se člověk nechá vtáhnout do situace, ve které vůbec nechce být.
