Článek
Ten den začal docela obyčejně. Ráno mi přišla SMS z pošty, že mám na pobočce balík na dobírku. Zimní bunda pro syna, kterou jsem ulovila ve slevě. Po rozvodu hodně počítám, co si můžu dovolit, takže jsem byla opravdu ráda, že mám bundu vyřešenou a ještě za dobrou cenu. Když jsem šla dolů se smetím, našla jsem ve schránce i papírovou výzvu k vyzvednutí, všechno sedělo. V hlavě jsem si hned udělala plán, že na poštu zajdu po obědě, malý usne v kočárku, a balík jen rychle vyzvednu a půjdu domů. Zkontrolovala jsem, jestli mám všechno – mobil se SMS od pošty, občanku, peněženku a tu výzvu – a vyrazila.
Fronta, nervy a první podezíravé otázky
Na poště byla klasická fronta až ke dveřím, vydýchaný vzduch, všichni otrávení. Zařadila jsem se na konec a doufala, že malý v kočárku vydrží. Podala jsem mu sušenku, dala mu do ruky plínku s hračkou a snažila se moc nepřemýšlet o tom, kolik času tam zase strávím. Už z dálky jsem slyšela paní u přepážky, jak dost ostře mluví s lidmi, kteří byli na řadě přede mnou. Párkrát protočila oči, párkrát zvýšila hlas. Lidi ve frontě se po sobě dívali, ale nikdo nic neřekl. V duchu jsem si opakovala, že budu co nejvíc slušná, všechno jí podám hezky rychle, abych ten balík měla co nejdřív v ruce a mohla jít.
Když na mě konečně došla řada, trochu se mi ulevilo. Přisunula jsem kočárek blíž k okénku, podala paní občanku a na mobilu jí ukázala SMS s podacím číslem. Řekla jsem, že jdu pro balíček na tohle číslo. Vzala si doklad, něco ťukala do počítače a pak se na mě podívala takovým zkoumavým pohledem, který mi hned nebyl příjemný. Zeptala se, proč je na balíku jiné příjmení než na občance. V tu chvíli jsem znejistěla, ale začala jsem vysvětlovat, že jsem po rozvodu, že mám nové příjmení a že objednávka šla ještě přes starý účet v e‑shopu. Dodala jsem, že adresa sedí a že jsem to neřešila, protože jsem nad tím nepřemýšlela.
Ponížení u přepážky, které mě zlomilo
Abych jí to usnadnila, nabídla jsem, že jí můžu ukázat v mobilu fotku rozsudku o rozvodu, kde jsou obě dvě jména, a taky kartičku pojišťovny, kde mám ještě staré příjmení. Měla jsem pocit, že tak uvidí, že si nic nevymýšlím. Ona ale jen mávla rukou a řekla, že ji to nezajímá. Najednou trochu zvedla hlas: „Paní, já vám tady nebudu vydávat balíky cizích lidí, na tyhle historky o rozvodech už jsem alergická.“ Řekla to takovým tónem, že se na nás otočila snad půlka fronty. Jak pokračovala, že tady není charita a že neví, co v tom balíku je, cítila jsem, jak se mi chce brečet a pálí mě tváře. Přitom jsem jen chtěla vyzvednout bundu pro svoje dítě.
Zkusila jsem se nadechnout a říct jí co nejklidněji, že chápu pravidla, ale že na mě nemusí mluvit tímhle způsobem. Podala jsem jí ještě tu papírovou výzvu k vyzvednutí, kde byla stejná adresa jako na občance. Doufala jsem, že když uvidí, že všechno ostatní sedí, nějak se to vysvětlí. Ona protočila oči, skoro pohrdavě, a odsekla, že když se neumím postarat ani o vlastní příjmení, tak ať si příště zařídím papíry včas, nebo ať si stěžuju „někam nahoru“. V ten moment mi došlo, že s ní nic nezmůžu. Každé další slovo by mě jen víc ponížilo. Vzala jsem si občanku, otočila kočárek a odešla. Slzy jsem držela, dokud se za námi nezabouchly dveře pošty.
Slzy před poštou a pak odpor
Před poštou jsem to už neudržela a rozbrečela se naplno. Malý se lekl, začal kňourat a natahovat ke mně ruce, což mě rozesmutnilo ještě víc, protože jsem měla pocit, že na něj teď vůbec nemám sílu. Cestu domů si skoro nepamatuju, pořád jsem v hlavě slyšela její „balíky cizích lidí“ a viděla ty pohledy lidí za mnou. Připadala jsem si trapně a neschopně kvůli něčemu tak banálnímu. Večer jsem to vyprávěla kamarádce po telefonu, čekala jsem, že mě spíš uklidní, abych to neřešila. Ona mě ale naopak vyhecovala, že tohle už je přes čáru, že není normální, aby se někdo v práci takhle choval.
Společně jsme si našly na internetu kontakty na zákaznickou linku pošty. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem si sedla k notebooku a začala psát stížnost. Popsala jsem přesně, co se stalo, jak probíhala naše komunikace, i to, jak jsem se u toho cítila. Snažila jsem se být věcná, ale nevynechat nic podstatného. Když jsem stiskla „odeslat“, necítila jsem vítězství, spíš trochu úlevy. Poprvé za ten den jsem měla pocit, že jsem se aspoň trochu zastala sama sebe. Ne proto, že bych chtěla někoho zničit, ale protože jsem potřebovala říct, že takhle se se mnou mluvit nebude. A trochu i kvůli tomu, aby další máma s kočárkem nemusela zažít to samé.
