Článek
Byla sobota odpoledne a my se s partnerem chystali na prohlídku bytu 2+kk, který na fotkách vypadal skoro až podezřele dobře. Byl za dobrou cenu, kousek od centra, světlo v obýváku, normální kuchyň, žádné šílené kompromisy. Už doma jsem si v hlavě dělala plán, kam by se vešla postýlka a jestli by se do obýváku vešla naše knihovna. Zároveň jsem byla nervózní, protože jsem věděla, jak málo bytů v téhle kategorii je. Když jsme přišli do domu a v chodbě už stálo pár dalších zájemců, všichni tak nějak upravení a sebejistí, v duchu jsem si říkala, že musíme působit „dobře“. Jako někdo, komu se dá byt svěřit.
Majitel, makléř a první dojem z nás
Otevřel nám realitní makléř, za ním majitel, starší pán, který hned zkusil nějaký vtípek, aby to nebylo moc formální. Všichni jsme se zuli a pomalu se rozešli po tom malém bytě. Chodila jsem za partnerem, komentovala světlo v obýváku, zkoušela, jak jde otevřít okno, a až přehnaně nahlas jsem ocenila, že je v kuchyni myčka. Chtěla jsem ukázat, že už myslím na praktické věci, že sem prostě zapadneme. Přitom jsem měla neustálý pocit, že se na nás někdo dívá a že si všímá každého našeho gesta. Majitel pořád opakoval, že tady bydlela „mladá slušná rodina“ a že by byl rád, kdyby byt zase dostali „normální lidi, co platí včas“. Ta věta říkala hodně, ale v tu chvíli jsem ji spíš přešla.
Po asi dvaceti minutách prohlížení jsme se všichni znovu sešli na chodbě. Makléř pak začal zvát jednotlivé dvojice zpátky do obýváku, „jen aby si ujasnili pár věcí“. Když přišla řada na nás, posadili jsme se s partnerem ke stolu. Atmosféra byla zatím docela uvolněná, majitel se usmíval, makléř žertoval. Padaly klasické otázky: jestli máme děti, jestli máme zvířata, jestli kouříme. Řekli jsme, že máme malé dítě, žádné zvíře a že nekouříme. Snažila jsem se mluvit klidně a normálně, bez omluv i bez zbytečného vysvětlování. Vypadalo to, že to zapadá do jejich představy, majitel přikyvoval a říkal, že děti mu nevadí, že „taky nějaké vychoval“.
Jedna otázka, která všechno změnila
Pak ale přišla otázka, kterou vždycky nemám ráda: „A kde pracujete?“ Na vteřinu jsem ztuhla, i když jsem samozřejmě věděla, co řeknu. Přesto jsem cítila, jak si v hlavě začínám chystat takovou malou obhajobu ještě dřív, než otevřu pusu. Řekla jsem, že jsem teď na rodičovské a k tomu mám brigádu na dohodu, a partner dodal, že je grafik na volné noze a pracuje z domova. V tu chvíli jsem viděla, jak se výraz majitele i makléře nepatrně změnil. Nic dramatického, jen trochu ztuhli. Hned jsem měla potřebu to zachraňovat, tak jsem dodala, že když budou chtít, pošleme daňové přiznání, výpis z účtu, že nikde nic nedlužíme. Snažila jsem se dát najevo, že s námi nebude problém, protože vím, že u „OSVČ“ se lidi často lekají.
Makléř se najednou zeptal mnohem konkrétněji: jestli má partner nějaké stálé klienty, jestli má práce dost, co když vypadne zakázka. Víc než tón otázek mě zaskočilo to, jak rychle ta důvěra zmizela. Před chvílí jsme byli „sympatický pár s dítětem“, teď jsem cítila, že najednou potřebují důkazy, že nejsme průšvih. Majitel dodal, že on má radši lidi „se smlouvou na dobu neurčitou“, protože tam má prý větší jistotu. Najednou jsem měla pocit, že vysvětluju, proč nejsme v kanceláři od devíti do pěti. Chytla jsem se toho, že jsme nikdy nikde nedlužili, že nájem v téhle výši zvládneme, že máme nějaké rezervy. Znělo to ale spíš jako omluva než jako fakt.
Vztek, bezmoc a e-mail o stabilitě
Když jsme odcházeli po schodech dolů, ani jeden z nás nemusel nic říkat. Bylo jasné, že ten byt nedostaneme, i když to nikdo neřekl nahlas. Partner byl naštvaný a říkal, že se cítil vyslýchaný, ne jako potenciální nájemník, který tam chce nechat docela velkou část našeho měsíčního rozpočtu. Mně se v hlavě míchal vztek s bezmocí. Na jednu stranu chápu, že majitel chce jistotu, že bude nájem zaplacený. Na druhou stranu mě bolelo, jak rychle se z „vyhovujícího“ páru stanou lidi, u kterých je potřeba hledat problém, jen kvůli tomu, že jeden z nás je na rodičovské a druhý má živnosťák. Bavili jsme se cestou domů o tom, jak moc v tomhle městě rozhoduje kolonka „zaměstnání“ a jestli se vůbec vyplatí být upřímný.
Ještě ten večer mi přišla od makléře zdvořilá zpráva. Poděkoval za zájem a napsal, že se majitel rozhodl pro jiného zájemce „s ohledem na stabilitu příjmů“. Nikdo se nás nakonec nezeptal na konkrétní částky, nikdo nechtěl vidět ten výpis z účtu, který jsem byla připravená poslat. Chvíli jsem měla chuť odepsat něco naštvaného, napsat jim, že i lidi se smlouvou na dobu neurčitou můžou ze dne na den přijít o práci. Nakonec jsem to jen četla pořád dokola a nic neposlala. Tu zprávu jsem si ale nechala uloženou v mailu. Ne jako něco, co si chci připomínat každý den, ale spíš jako připomínku, proč je pro mě shánění bydlení čím dál víc vyčerpávající.
Uvědomila jsem si u toho ještě jednu věc. Že příště nechci mít pocit, že se musím omlouvat za to, jak pracujeme a jak žijeme. Ano, náš příjem je složený z faktur a rodičovské, není to jedna hezká částka na výplatní pásce. Ale pořád jsou to peníze, které chodí pravidelně a které jsme si poctivě vydělali. Nechci na prohlídkách bytů sedět s pocitem, že jsem méněcenná jen proto, že nemám kancelář a docházku. Buď to někdo vezme, nebo to zkrátka není člověk, na kterém chci mít své bydlení závislé. A vedle zklamání z nevydařeného bytu jsem ten večer cítila i malou úlevu, že nebudeme bydlet někde, kde nás od začátku berou hlavně jako riziko.
