Článek
V práci se o vánočním večírku mluvilo už od rána. Kolegyně řešily šaty, kluci vtipkovali o tom, kolik toho zase kdo vypije, a já jsem u toho seděla s divným pocitem v břiše. Na takových akcích se většinou cítím spíš navíc než jako součást kolektivu. Zároveň jsem ale nechtěla být za tu, co se nikdy nikam nepřidá, tak jsem před týdnem automaticky řekla, že dorazím. Odpoledne mi ještě napsala kolegyně, že musím přijít, že „týmově držíme basu“, a já to v tu chvíli vzala skoro jako povinnost. Domů jsem už nešla, zůstala jsem v kanceláři o něco déle, upravila si rtěnku na záchodě a šla rovnou do restaurace, kde se večírek konal.
Alkohol mění atmosféru i hranice večera
Začátek byl vlastně docela fajn. Seděli jsme, jedli řízky, povídali si i o jiných věcech než o práci a já jsem se snažila držet u jedné skleničky vína. Jenže pak přišel šéf s panáky „na úspěšný rok“ a s každým dalším přípitkem bylo těžší odmítat, aniž bych vypadala, že jsem prudérní. Nejdřív jsem to brala tak, že si dám jednoho panáka a dost, ale najednou jsem měla pocit, že se mluví rychleji a hlasitěji a že i já mluvím víc. Jazyk se mi uvolnil, začala jsem víc vtipkovat, smát se nahlas a bylo zvláštně příjemné cítit, že mě kolegové berou víc mezi sebe. V hlavě mi běželo, že jednou za rok to snad přežiju, že si to můžu dovolit.
Kolem desáté už hrála hudba dost nahlas a pár lidí tančilo mezi stoly. V sobě jsem měla několik drinků, ani jsem přesně nevěděla, kolik. Kolegyně mě chytila za ruku, ať jdu na parket, a já šla bez obvyklého vnitřního přemlouvání. Najednou jsem tam skákala, zpívala s ostatními refrény a nepřemýšlela nad tím, jak u toho vypadám. V jednu chvíli mě kolega, se kterým si v práci většinou vyměníme jen suché maily, zezadu objal a stáhl mě do „hada“. Automaticky jsem se mu pověsila kolem krku a nechala se vést. Koutkem oka jsem zahlédla mobil, jak si nás někdo natáčí, ale bylo mi to úplně jedno. Měla jsem pocit, že je to jenom obyčejná sranda, kterou zítra všichni zapomenou.
Upřímnost před šéfem a nečekané slzy
Později, když už jsem byla unavenější a euforie trochu opadla, jsem nějakým způsobem skončila u stolu vedle šéfa. Zeptal se mě, jestli jsem v týmu spokojená. Normálně bych odpověděla neurčitě a rychle změnila téma, ale v kombinaci alkoholu a nasbírané frustrace mi to najednou přišlo jako ideální chvíle na upřímnost. Začala jsem mu vykládat, co mi poslední měsíce vadí – že jsem přetížená, že se úkoly zadávají na poslední chvíli, že občas nevím, co se ode mě vlastně čeká. Postupně se mi začal třást hlas a najednou jsem měla v očích slzy. A pak jsem u stolu brečela úplně naplno. Kolegyně mě uklidňovala, podávala mi ubrousky, ale já jsem pokračovala a říkala věci, které jsem si sama pro sebe schovávala dlouho. Šéf vypadal překvapeně, u našeho stolu se najednou udělalo ticho a já si až v té chvíli uvědomila, že to slyší i lidi okolo. A že už to nejde vzít zpátky.
Ráno jsem se probudila s bolavou hlavou a rozmazanými vzpomínkami. Když jsem jela tramvají do práce, začaly se mi v hlavě objevovat konkrétní obrazy: já na parketu v „hadu“, já u stolu se šéfem, jak brečím. Bylo mi z toho fyzicky špatně od žaludku. Napadlo mě vystoupit o zastávku dřív a prostě někam zmizet. Nakonec jsem dorazila do kanceláře schválně dřív, abych se vyhnula tomu, že přijdeme všichni najednou. Stejně jsem ale cítila, jak se po mně někteří dívají trochu jinak, někdo se usmál, někdo něco pošeptal kolegovi. Kolegyně ke mně přišla a potichu mi řekla, že „videa ze včera už jedou v naší whatsappové skupině“. V tu chvíli jsem přesně věděla, jaké video má na mysli, a cítila jsem, jak jsem zrudla.
Stud v kanceláři a malé uvolnění
Dopoledne za mnou pár lidí chodilo s tím, že „takovou mě ještě neviděli“ a že jsem byla „hvězda parketu“. Snažili se to podat mile, ale stejně mi to bylo strašně nepříjemné. Nejhorší chvíle přišla, když mi v mailu vyskočilo pozvání od šéfa do zasedačky. V hlavě mi běželo jenom: tak a je to. Hned na začátku jsem se mu omluvila za včerejšek. On ale začal tím, že chápe, že šlo o večírek a alkohol a že se to prostě stane. Zároveň řekl, že ho některé moje výtky zasáhly, protože na nich asi něco bude. Dodal, že by byl radši, kdybychom takové věci řešili v klidu a ne mezi panáky. Domluvili jsme se, že se po svátcích sejdeme znovu a projdeme to střízlivě. Trochu se mi ulevilo, ale ten stud ve mně zůstal.
Odpoledne jsme si s mojí nejbližší kolegyní sedly na kafe v kuchyňce a já ji poprosila, ať mi na rovinu řekne, jak jsem vypadala. Řekla mi, že jsem byla chvíli dost hlasitá a pak hodně emotivní, ale že to nikdo nebere jako katastrofu. Prý se to na vánočních večírcích děje každý rok někomu. Společně jsme se zasmály nad tím, jak se video s „hadem“ šíří skupinou jako interní vtípek, a domluvily jsme se, že kdyby to někdy někdo vytáhl, opráší svůj vlastní opilecký příběh. Domů jsem šla s divnou kombinací pocitů. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem měla dojem, že se v týmu něco uvolnilo a že se některé věci řekly nahlas. A v hlavě jsem měla jednu jasnou věc: jestli příští rok na večírek půjdu, budu si sakra hlídat, kolik toho vypiju.
