Článek
Už pátým rokem jsem seděla v naší open space kanceláři u stejného stolu, se stejným přihlašovacím jménem a hrnkem na kafe. Kolegové byli fajn, znali jsme navzájem svoje vtípky i nálady, po práci jsme občas zašli na kafe nebo pivo. Poslední rok se ale vedení několikrát vyměnilo a s ním i atmosféra. Najednou začaly padat nesmyslné termíny, kontroly od lidí, kteří moc nerozuměli naší práci, maily chodily klidně v jedenáct večer. Byla jsem unavená, často podrážděná, ale pořád jsem si opakovala, že „je to všude stejné“ a že bych si jinde jen vyměnila problémy za jiné. Ten den jsme měli obzvlášť nepříjemnou poradu, kde se víc vyčítalo než řešilo. Když skončila, šla jsem na záchod spíš si vydechnout a být chvíli sama, než proto, že bych nutně musela.
Co jsem nechtěně slyšela na toaletách
Sedla jsem si do kabinky, koukala do prázdna a snažila se rozdýchat to napětí z porady. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystala vstát a odejít, vešly dovnitř dvě ženy. Podle hlasu jsem okamžitě poznala šéfovou a personalistku. Instinktivně jsem se zarazila a zůstala sedět. Přišlo mi trapné vyjít ven zrovna uprostřed jejich rozhovoru, navíc jsem čekala, že tam budou jen chvilku. Nejdřív jsem vnímala jen útržky, něco o přerozdělování práce, o rozpočtech a plánování. Říkala jsem si, že prostě počkám, až domluví, že tam takhle za dveřmi posedím dvě, tři minuty a půjdu. V hlavě mi pořád ještě běžela ta porada, takže jsem je poslouchala jen napůl, dokud jsem najednou nezaslechla svoje jméno. V tu chvíli jsem okamžitě zpozorněla a stáhla jsem nohy pod sebe, aby nebyly tak vidět.
Nejdřív jsem doufala, že to bude něco neutrálního, třeba rozdělení úkolů. Jenže šéfová mezi řečí poznamenala, že „se mnou je poslední dobou trochu problém“. Začaly řešit, že jsem moc citlivá, že prý na některé poznámky reaguju dotčeně a že můj výkon už není takový jako dřív. Personalistka navrhovala, že by můj výkon měly „nějak uchopit“, třeba horším hodnocením. Zaznělo i to, že se mnou do budoucna v rámci některých projektů moc nepočítají, že je potřeba dát prostor „dravejším“ kolegům. Seděla jsem v té kabince, koukala na dveře a v hlavě mi běžela jen jedna věta: „Takže oni už mají jasno.“ V tu chvíli mi došlo, že všechny ty zvláštní poznámky posledních týdnů, drobné narážky na moji „nízkou odolnost“ nebo otázky, jestli to „zvládám“, nebyly náhoda ani projev starosti. Vypadalo to, že si mě v hlavě už dávno odepsali a jen hledají způsob, jak to zabalit do tabulek a hodnocení.
Když vám přestane dávat smysl zůstávat
Když odešly, zůstala jsem ještě pár vteřin sedět a snažila se nadechnout. Bušilo mi srdce, trochu se mi třásly ruce a bylo mi trapně, i když jsem nic neudělala. Vrátila jsem se ke stolu, sedla si před monitor a otevřela rozdělaný úkol, ale text na obrazovce jsem jen přejížděla očima. Kolegyně vedle něco říkala o obědě, jen jsem přikývla, že nemám hlad. V hlavě se mi pořád vracely jejich věty, konkrétní formulace a jak o mně mluvily. Několikrát mě napadlo zvednout se, jít za šéfovou a zeptat se jí, proč to se mnou neprobírá napřímo. Vždycky jsem to ale v sobě zase potlačila, neměla jsem sílu na další konflikt. Jen jsem se snažila nějak doklepat den a dělat, že je všechno normální. Cítila jsem se poníženě a zároveň hrozně naštvaně. Nejen z toho, co říkaly, ale hlavně z toho, že se o mně baví za mými zády, místo aby si se mnou sedly na patnáct minut. Po práci jsem šla rovnou domů. Kolegové ještě navrhovali kafe, ale vymluvila jsem se na únavu. Potřebovala jsem být sama a nějak si to v hlavě srovnat.
Večer jsem to vyprávěla partnerovi. Nejdřív jsem jen popsala tu situaci na záchodcích, potom jsme se dostali k tomu, co tomu vlastně předcházelo. Jak jsem poslední měsíce skoro pořád v napětí, jak se budím v noci a přemýšlím, co jsem nestihla, jak se místo podpory řeší jen chyby. Při tom mluvení mi došlo, že ten vyslechnutý rozhovor nebyl začátek problému, ale spíš konečný moment něčeho, co trvalo už delší dobu. Myšlenka odejít z práce se mi v hlavě objevila už dřív, jen jsem ji vždycky odsunula jako „předčasnou“ nebo „nezodpovědnou“. Teď jsem ale cítila, že se mi tam zítra nechce vracet. Zvažovala jsem, jestli to zkusit řešit oficiální cestou, zajít za někým dalším z vedení, napsat stížnost na přístup šéfové. Čím víc jsme o tom mluvili, tím víc mi docházelo, že těm lidem už vlastně nevěřím. A bez důvěry se tam pro mě těžko může něco změnit. Zároveň jsme se podívali na naše finance a zjistili, že kdybych dala výpověď a chvíli hledala něco nového, pár měsíců to zvládneme.
Ráno jsem vstávala nevyspalá, ale s překvapivě jasným pocitem, že tam nechci trávit další měsíce. V tramvaji do práce jsem si v mobilu otevřela poznámky a začala psát návrh výpovědi. Napsala jsem ji několikrát, mazala věty, kde byly emoce nebo hodnocení, a nechala tam jen to nejnutnější – že končím, od kdy, podle jakého paragrafu. V kanceláři jsem si text ještě jednou přečetla, vytiskla ho, podepsala a s papírem v ruce jsem šla za šéfovou. Řekla jsem jí, že podávám výpověď a počítám se standardní dvouměsíční výpovědní lhůtou. Tvářila se překvapeně a hned začala říkat, že „se určitě dá něco vymyslet“, že pokud mi něco vadí, můžeme si o tom promluvit. Po včerejšku mi to znělo falešně, ale už jsem neměla potřebu jí to vysvětlovat. Klidně jsem jí zopakovala, že je to pro mě konečné rozhodnutí. Neříkala jsem, co jsem slyšela. Když jsem vyšla z její kanceláře, cítila jsem obrovskou úlevu. Zároveň jsem měla strach, co bude dál, jak rychle si najdu novou práci a jestli jsem se neunáhlila. Ten strach tam ale byl současně s úlevou, ne místo ní. A to mi stačilo, abych věděla, že jsem udělala to, co jsem v tu chvíli opravdu chtěla.
