Článek
Po práci jsem došla na svou obvyklou zastávku. Bylo něco po páté a foukal studený vítr, takový ten, který člověka nutí shrbit ramena. Na tabuli svítilo, že moje tramvaj přijede až za osm minut. Sedla jsem si na volné místo na lavičce a odložila tašku vedle sebe. V tašce jsem měla menší nákup na večer a nohy mě po celém dni bolely tím známým způsobem, který se ozve vždycky až venku. Vytáhla jsem na chvíli mobil, zkontrolovala, jestli mi nevolal kurýr, a zase ho strčila do kapsy. V hlavě jsem pomalu přepínala z pracovních mailů na večeři a prádlo. Na těch pár minut mi přišlo nejlepší jen koukat kolem a nic neřešit.
Jedno místo na lavičce a tichá úleva
Za chvíli přišla paní s chlapečkem, odhadovala jsem, že mu jsou asi tři roky. Poskakoval kolem ní a strkal ruce do kapes, asi aby se zahřál, ale vypadalo to spíš jako neklid než jako hra. Zbytek lavičky byl obsazený a oni zůstali stát těsně vedle mě. Všimla jsem si, že kluk zíval a zakláněl hlavu o mámin bok. Bylo jasné, že je unavený a stání ho nebaví. Vstala jsem a automaticky nabídla místo. Řekla jsem jen: „Sedněte si, já postojím.“ Paní se nejdřív bránila, že je to v pořádku, že to zvládnou, takové to zdvořilé přetahování. Když se malý začal sápat po opěradle a nohama šoupal po dlažbě, kývla a posadila ho doprostřed.
Posunula jsem se stranou, ať mají víc prostoru, a stoupla si ke kraji lavičky. Na chvilku jsem paní podržela batoh, když chlapečkovi rovnala bundu a zapínala mu zip, protože na něj nedosáhla. Řekla jen tiché díky a bylo z ní cítit únava, ale i úleva, že si malý sedl a opřel se. Podívala se na mě takovým tím pohledem, kdy má člověk pocit, že by měl něco vysvětlit, i když nemusí. Usmála se trochu provinile. Já jsem mávla rukou, že je to v pohodě, že stejně brzy pojedu, a nechala to být. Chlapeček se opřel, natáhl nohy a chvíli si žmoulal rukáv. My dvě jsme jen stály vedle sebe a dívaly se směrem k trati.
Nečekané vysvětlení a rituál pro klid
Po chvilce ke mně tiše prohodila, že syn má autismus a že čekání v hluku je pro něj těžké. Řekla, že když může sedět a opřít se, zvládá to líp, protože je pak klidnější. Dneska to prý zkouší bez sluchátek, aby trénovali, a už ráno si kvůli tomu vyslechla pár poznámek od lidí. Neřekla přesně jaké, ale znělo to jako ty klasické věty o tom, ať si ho uklidní, ať si ho hlídá. Dodala, že to moje místo jim teď opravdu ulevilo. Nepůsobilo to jako stížnost, spíš jen upřímná informace, kterou by člověk na zastávce od cizího člověka nutně nečekal. Přikývla jsem a řekla: „Jasně, v pohodě.“ Neměla jsem potřebu ptát se na víc, jen jsem tam s nimi byla.
Najednou mi těch osm minut nepřišlo dlouhých. Přestala jsem v hlavě brblat, že to zase trvá, a prostě jsem tam stála. Když se malý začal vrtět, paní mu potichu počítala do deseti a ukazovala mu číslo linky na sloupku. Vypadalo to jako jejich malý rituál. Dělali to nenápadně, nikomu nepřekáželi, jen si hledali způsob, jak to zvládnout. Postavila jsem se před lavičku proti větru, aby na něj tolik nefoukalo, a položila si nákup k nohám, ať ho nemusím držet. V tu chvíli jsem byla ráda, že ta drobnost reálně pomáhá. Nic složitého, žádné velké gesto. Kluk se uklidnil, houpal nohama a občas zvedl oči k tabuli, jako by kontroloval, kdy už přijede.
Když přijela tramvaj pustila jsem je nastoupit první. Průvan z otevřených dveří byl nepříjemný a bylo vidět, že jí dělá dobře dostat se rychle dovnitř. Ještě jednou mi poděkovala a s úsměvem řekla, že tohle je dnes jejich první čekání bez slz. Nezdržovala se u toho, jen konstatovala fakt a popohnala malého za rukáv. Uvnitř jsem zůstala stát, i když bylo pár míst volných; přišlo mi to tak v pořádku po tom, co se venku odehrálo. Opřela jsem se o tyč, nákup u nohou, a koukala ven z okna na projíždějící auta. Cestou jsem myslela na to, jak snadno se dá pár minut prožít jinak. Domů jsem dojela s pocitem, že někdy stačí úplná maličkost, bez řečí a bez plánů. A že to, co mě nic nestojí, může někomu vedle mě hodně ulevit.
