Článek
Už několik týdnů jsem v práci poslouchala kolegyně, jak jezdí do Polska „na velký nákup“. Hlavně prý pleny a mléčné výrobky, údajně za poloviční ceny. Vždycky jsem se usmála, ale začala jsem o tom přemýšlet. Rozpočet máme napnutý, počítám každou větší položku a začala jsem mít pocit, že jsem možná nezodpovědná, když tuhle možnost nevyužívám. Před námi byla sobota bez jasného programu. Partner chtěl něco kutit v bytě, máma nás lákala na kafe, dětem jsem slíbila hřiště nebo kolo, když bude hezky. Nic ale nebylo pevně domluvené. Jednou večer jsem mezi řečí navrhla, že bychom místo toho mohli jet právě do Polska. Partner se zatvářil dost skepticky, ale viděl, že mi na tom záleží, tak po chvíli mlčení řekl, že teda jo.
Ranní odhodlání a první kompromisy
V sobotu ráno vstáváme dřív, než jsme zvyklí. V hlavě mám jedinou myšlenku: vyrazit co nejdřív, ať se vyhneme nejhorším návalům. Balím dětem svačinu, pití, náhradní oblečení, beru si tašky a sedám si ke stolu sepisovat seznam věcí, na kterých se to „fakt vyplatí“. Pleny, mléko, jogurty, sýr, nějaké maso do mrazáku. Děti kolem mě chodí otrávené a pořád se ptají, jestli teda platí to hřiště, nebo kolo. Vysvětluju jim, že dneska ne, že jedeme na nákup, ale že to pak určitě vynahradíme. Cítím lehkou nervozitu, ale zároveň odhodlání. Chci mít pocit, že pro rodinu něco dělám, že umím ušetřit.
Cesta trvá delší dobu, než jsem si představovala. Před hranicemi nás zastaví kolona aut, která se skoro nehýbe. Všude české značky, auta jedno za druhým. V autě začíná být dusno, mladší dcera kňourá, že potřebuje na záchod, starší je přilepená k tabletu a každé naše slovo ji rozčiluje. Partner se podívá na tu dlouhou řadu aut a polohlasem prohodí, že místo toho mohl mít už půl stěny oškrábané. Automaticky mu odseknu, že tohle je přece pro nás všechny. V tu chvíli začnu mít potřebu se bránit, protože mám pocit, že mi vyčítá něco, co dělám „správně“.
Obchoďák jako sraz Čechů v cizině
Když konečně zaparkujeme u obrovského obchoďáku, mám pocit, že jsme na srazu Čechů. Na parkovišti je plno lidí, košíky nikde, všude slyším jen češtinu. Chvíli stojíme u vchodu a čekáme, až někdo vrátí košík. Jakmile se jeden objeví, skoro se k němu rozběhnu. Vtáhnu rodinu dovnitř a hned začnu porovnávat cenovky s tím, co znám z domu. Fotím si některé ceny do mobilu, abych měla důkaz, že to celé dává smysl. Děti mezitím sahají po sladkostech a sušenkách, které doma běžně nekupujeme, a dávají je do košíku. Partner je okřikuje a já na něm vidím, jak ho to tady celé vlastně nebaví.
Po nějaké době začínám být unavená. Bolívají mě nohy, v hlavě mám zmatek z češtiny, polštiny a neustálého přepočítávání a přemýšlení, kde je co výhodnější. Postupně do košíku přidávám i věci, které na seznamu vůbec nebyly. Říkám si, že když už jsme jeli takovou cestu, byla by škoda toho nevyužít. Košík je čím dál plnější a já přestávám mít přehled, kolik to vlastně nakonec bude stát. U pokladen se táhne fronta skoro až někam k mléčným výrobkům, děti jsou úplně vyčerpané, fňukají, že chtějí domů. Partner tiše poznamená, že takhle „relaxační“ sobotu už dlouho nezažil. Dotkne se mě to, ale nemám sílu reagovat.
Kolik stála „úspora“ v reálném životě
Když se konečně dostaneme z obchodu, je už pozdní odpoledne. Všichni jsme hotoví. V autě si beru účtenku a snažím se rychle spočítat, kolik jsme vlastně ušetřili. Od ceny odečítám v hlavě benzín, dálniční známku, kafe na pumpě a nakonec mi vychází úspora jen pár stovek. Když to vidím napsané, působí to dost směšně ve srovnání s tím, co ten den stál. Máma mi volá, jestli pořád platí, že se po cestě stavíme na kafe. Musím jí říct, že to nestíháme, že jsme vyřízení a chceme jen domů. Slyším v jejím hlase zklamání a v tu chvíli mám pocit, že jsem ten den promarnila.
Večer doma vybalujeme tašky. Kuchyň je plná cizích obalů a etiket, snažím se všechno nějak rozumně poskládat do skříněk a lednice. Děti jsou přetažené, hádají se kvůli hloupostem, partner je tichý a jde si ještě něco dělat k počítači, aby měl aspoň pocit, že ten den nebyl úplně k ničemu. Sedím u stolu nad hromadou účtenek a cítím zvláštní prázdno. Čekala jsem, že budu mít radost, že jsme to „chytře vymysleli“. Místo toho si jen uvědomuju, že jsme vyměnili volnou, docela obyčejnou sobotu za únavný výlet za nákupy, který nám skoro nic nepřinesl. V duchu si říkám, že příště radši zaplatím o pár korun víc v našem obchodě a ten den strávíme někde venku nebo u mámy na kafi. Protože jestli mě ten výlet něco naučil, tak to, že pár ušetřených stovek mi za takhle zkažený den nestojí.
