Článek
V pondělí jsem nastoupila do kanceláře v centru a žaludek jsem měla sevřený. Personalistka mě provedla po kanceláři, představila týmu, ukázala mi stůl a kuchyňku. Snažila jsem se tvářit klidně, ale byla jsem nervózní. Marek z vedlejšího oddělení se hned nabídl, že mi pomůže s přístupy a ukáže základní systémy. Posadili jsme se k mému počítači, vyřídil s IT hesla a trpělivě se mnou prošel intranet i Teams. Vysvětloval, co kde je, jaké zkratky se tu používají, a poprvé jsem se zasmála, když vyjmenoval interní názvy reportů, které byly na první poslech nesrozumitelné. V tu chvíli jsem se uvolnila. Nebyl dotěrný, spíš klidný a věcný. Řekl, ať se ozvu kdykoli. Přikývla jsem, i když jsem si nebyla jistá, jestli se odhodlám.
Kafe, zkratky a nenápadné jiskření mimo práci
Druhý den jsem se opravdu ozvala. Na Teams jsem mu napsala, že se mi nedaří vygenerovat jeden report a že už jsem z toho nervózní. Přišel ke mně, sedl si vedle a během pár minut mi ukázal zkratky a filtr, který jsem přehlédla. Pak navrhl, že dáme kafe dole v přízemní kavárně, ať si od toho na chvilku odpočinu. Souhlasila jsem bez dlouhého váhání, byla jsem dost zahlcená. U kávy jsme probrali práci, jak to tu chodí a co se ode mě očekává, ale postupně jsme sklouzli k běžným věcem. Kdo kde bydlí, co děláme po práci, jak se mi jezdí z nového bytu. Bylo to jednoduché a přirozené. Nehráli jsme si na nic a mně došlo, že je mi vedle něj dobře.
Ve středu šel tým na oběd. Sedli jsme si s Markem vedle sebe nějak samozřejmě, aniž by to kdokoli řešil. Mluvili jsme o dojíždění a já zmínila, že se teprve zabydluju. Zasmál se, že to zná, a nabídl, že mi pošle tipy na truhláře. Taky řekl, že mi pošle šablony reportů, které se mu osvědčily. Vyměnili jsme si telefonní čísla kvůli těm tipům a pro případ, že bude potřeba něco řešit rychle mimo Teams. Chvilku jsem váhala, ale přišlo mi to praktické. Večer mi poslal odkaz, pár tipů a dva krátké vtípky k firemní hantýrce. Odpověděla jsem. Bylo to lehké a nijak přehnané, ale už to nepůsobilo jen pracovně.
Noční troubleshooting, vtípky o rande a ticho ve výtahu
Ve čtvrtek se mi těsně před odesláním zasekl notebook. Čas tlačil a já cítila, jak mi tvrdne šíje. Marek se zastavil u mého stolu, zeptal se, jestli něco nepotřebuji, a zůstal se mnou, i když už bylo po pracovní době. Seděli jsme u mého notebooku, střídali se u klávesnice, zkoušeli různé postupy a nakonec jsme to za necelou hodinu opravili. Když se to povedlo, vydechla jsem a nabídla mu, že ho zvu na rychlou polévku do bistra naproti, ať nejdeme domů hladoví. Souhlasil. Bylo kolem půl sedmé a my mluvili uvolněněji. Mezi řečí padlo pár nenápadných narážek. „Tohle by skoro vypadalo jako rande, kdybychom nebyli v pracovním módu,“ řekla jsem napůl v žertu. Usmál se. Cestou zpátky pro věci jsme byli oba trochu nesví a zároveň naladění.
V pátek měl tým krátké uvítací pivo v zasedačce. Lidé se postupně rozcházeli, hluk utichal. Zastavila jsem se u stolu pro kabát a kabelku. Marek čekal u výtahu. Prý na mě počká, jde stejným směrem na tramvaj. Ve výtahu jsme jeli sami. Bylo ticho. Poděkovala jsem mu za celý týden a on se na mě podíval a s klidným úsměvem řekl, že jsem to zvládla skvěle. V té chvíli jsem cítila, že to napětí je oboustranné. Udělala jsem půl kroku blíž, opravdu jen kousek, a on mi šel naproti. Políbili jsme se, krátce a nesměle. Neplánovala jsem to, ale neuhnula jsem.
Dole v přízemí jsme oba trochu znejistěli a smáli se, že je to rychlé. Řekla jsem, že nechci dělat v práci rozruch, protože jsem nová a nechci řešit šeptandu. Přikývl, že to cítí stejně. Domluvili jsme se na nedělní kávě mimo kancelář a že v práci budeme profesionální. Rozloučili jsme se u tramvaje. Domů jsem šla s lehkostí a zároveň s mírnou nervozitou. Byl to rychlý týden, ale sedlo si to. Nechci tomu hned dávat nálepky. Vím, že v pondělí chci přijít normálně, pozdravit jako vždy a dělat svoji práci. A v neděli si sednout naproti němu, bez počítače mezi námi, a zjistit, co z toho je naše a co už nemusí souviset s Teams.
