Článek
Byl podzim a ve všední den o půl šesté jsme s Janou poprvé odemkly zadní vchod administrativní budovy v centru. Po zkrácení úvazku v obchodě jsem hledala druhou práci se stabilním rozpisem a ranní směny dávaly smysl. Jana mě provedla trasou, vysvětlila, jak fungují klíče a alarm, a co přesně klient očekává. Byla jsem nervózní hlavně z kódů a chemie. Do malého notýsku jsem si napsala pořadí úkonů, poměry prostředků a pár upozornění. Potřebovala jsem mít jistotu, že nic nepopletu, a že se ve tmě nikde nezaseknu.
Z nervózního nováčka k opoře týmu během týdnů
Po pár týdnech jsem si našla tempo. Napadlo mě upravit pořadí místností ve chvíli, kdy jsem zase stála u výtahu a čekala, než se kvůli roznášce pošty uvolní výtah. Došlo mi, že zbytečně ztrácím čas, a že mě z toho čekání bolí záda. Poprosila jsem Janu, jestli si to můžu přehodit tak, aby mi to líp navazovalo. Vyhověla mi a hlídala jen to, jestli chodím včas a hlásím závady. Když viděla, že to zvládám, svěřila mi vlastní svazek klíčů. Uklidnilo mě to a připadala jsem si užitečná. Začala jsem brát záskoky, když někdo onemocněl.
Na jaře odešly dvě kolegyně a narychlo přišly nové, které se v budově neorientovaly. Jana mě poprosila, ať je pár dní provedu, protože jsem znala zvyky nájemníků a kde si dát pozor. Vzala jsem to hlavně proto, že méně zmatku znamenalo kratší skluz pro všechny. Ukazovala jsem jim jednoduché triky na sklo a kuchyňky, kdy co nechat působit a čím nic nepokazit. Nové kolegyně se pak začaly častěji obracet rovnou na mě. Došlo mi, že umím věci vysvětlit tak, aby to bylo pochopitelné a neznělo to povýšeně.
Když kritika nakopne: od nástěnky k řízení směny
Jedno ráno přišla stížnost od správce budovy na šmouhy na skleněných dveřích u recepce. Mrzelo mě to, tak jsem se po směně na místo vrátila, zkusila jinou utěrku a změnila pořadí tahů. Sepsala jsem jednoduchý postup krok za krokem a připnula ho na nástěnku v šatně. Druhý den bylo sklo bez výhrad, správce jen krátce kývl, že tak je to v pořádku. Jana si toho všimla a začala se mě víc ptát, jak bych nastavila rozdělení úseků. Brala jsem to jako důvěru, ne jako kontrolu.
Když Jana na začátku léta onemocněla a měla být pár týdnů doma, nabídla mi, ať ji dočasně zastoupím: rozpis, klíče, předávání úkolů a komunikaci s klientem. Souhlasila jsem pod podmínkou, že si nechám i svůj úsek, abych nemluvila jen od stolu, a domluvila jsem si malý příplatek. Nejtěžší bylo říct starší kolegyni Marii, že bude chodit o deset minut dřív kvůli mytí kuchyňky před začátkem směny recepčních. Bála jsem se, že se urazí. Vysvětlila jsem jí důvod a řekla: Nebudu ti to psát od stolu, přijdu tam taky. První týden jsem tam stála s ní. Napětí opadlo.
Po prázdninách se Jana vrátila, ale vedení naší úklidové firmy chtělo, abych koordinovala ranní směnu natrvalo, protože se stabilizovala docházka i kvalita. Zavedla jsem jednoduchý rozpis na nástěnku a skupinu v mobilu jen na provozní věci, žádné romány, aby se předešlo zmatkům. Občas řeším drobný konflikt o víkend nebo o výměnu směn a někdy někomu jen připomenu, že máme domluvené postupy. Když je to nad moje síly, zavolám Janě. Naučila jsem se říct včas ne. Rok po nástupu vedu tým s klíči a seznamem v ruce a jsem první s hadrem, když někdo chybí. Ta klidná hrdost mi stačí.
